Breckenridge nás oslovilo jako vyloženě malebné lyžařské středisko. Z rušné dálnice Interstate 70 budete muset ujet ještě nějakých deset mil, abyste nám mohli dát za pravdu, tuto skutečnost ale vzápětí nepochybně vyhodnotíte jako plus. Otevře se vám nádherná, vpravdě romantická krajina s rozlehlým jezerem a samozřejmě vysokými horami. Jak Breckenridge, tak v sousedství ležící Frisco vás ani na chvíli nenechá na pochybách, jak že se tu věci měly před sto sto padesáti lety - zlatá horečka, drsní chasníci s rýžovacími pánvemi, lehké děvy, občas radost a také hodně zklamání... Ten romantický opar jako by se nad krajem vznášel až do dnešních dnů. Tedy ne že by bylo Breckenridge tak zaostalé, to spíš šikovně těží z historie na americké poměry vzrušující a skoro sáhodlouhé. A tak si ještě dnes můžete na drink skočit do Gold Pan - nejstaršího nepřetržitě otevřeného baru na západ od Mississippi. Znáte snad nějaký jiný lokál, který by naléval už bez mála sto padesát let? Ale našli se už tenkrát v okolí hornických vesnic jedinci, kteří v sobě měli dostatek energie i pro bohulibější činnost. Jako třeba otec John L. Dyer - methodistický kněz, co na dřevěných lyžích v zimě obíhal hornické kempy, aby hříšníky přiměl k návštěvě svého kostela v Breckenridge. Ten kostel mimochodem stojí na 310 Wellington dodnes.
Leč zlatá horečka pominula a postupem času začali místní oceňovat spíš zlato bílé - přírodní, které naštěstí znovu a znovu napadá každý podzim a v současnosti pochopitelně živí mnohem víc lidí, než byl schopen uživit vzácně se vyskytující nerost. A bylo také na čase, vždyť po druhé světové válce už začalo okolí Frisca nebezpečně připomínat území duchů. Došlo to tak daleko, že v roce 1960 žilo v Breckenridge jen 393 stálých obyvatel! 16. prosince 1961 se ale rozjela první lanovka a začaly se dít věci. Hned v první lyžařské sezoně se do Breckenridge přijelo podívat na sedmnáct tisíc návštěvníků a věřte, že jim takový výlet musel stát za to, když sem ještě nevedla dálnice. Takže začátek více než dobrý, a tak se rozšiřovalo, zdokonalovalo a modernizovalo a dnes se více než tři tisíce místních residentů může pochlubit bydlením v jednom z nejpopulárnějších lyžařských středisek Severní Ameriky. V roce 1999 si sem našlo cestu rekordních 1 392 242 lyžařů, což bylo úplně nejvíc ze všech amerických ski resortů. Postupně se k původnímu areálu připojily další tři «lyžovatelné» vrcholy (brzy prý má přibýt pátý) a středisko se především díky rozmanitosti, vynikající vybavenosti a celkové přitažlivosti stalo synonymem kvalitní rodinné dovolené, a to nejen v zimních měsících.
Sjezdovky jen průměrné
Wind powerDokonalý technický servis, vynikající vybavenost a někdy možná až nadbytečný přepych by mohl snadno vyvolávat podezření z mrhání penězi, energií a vůbec vším, čeho se jinak všeobecně nedostává. Vyhřívané chodníky v Beaver Creek a Vail Village, které tolik rozčilují luxus odmítající horaly, však překvapivě mají i svůj «ekologický protipól». Snad všechna lyžařská střediska v Coloradu si totiž zakládají na tom, že co možná nejvíce redukují svůj negativní vliv na životní prostředí. Jako jeden z nejúčinnějších nástrojů jim k tomu slouží využívání obnovitelných zdrojů energie, v Coloradu konkrétně energie větrné. Celkem jedenáct lyžařských středisek, včetně Breckenridge, se zde chlubí skutečností, že svoji energetickou spotřebu stoprocentně pokryjí energií z větrných elektráren, což má podle některých propočtů stejný přínos, jako by z amerických dálnic zmizelo 40 000 aut. Ovšem nepředstavujte si, že v těchto lyžařských areálech jezdíte slalom mezi sloupy s obřími vrtulemi a nefouká-li vítr, lanovky nejezdí. Větrnou energii areály vykupují od coloradské společnosti Renewable Choice Energy, která zajišťuje spojení mezi výrobci a spotřebiteli energie získané z obnovitelných zdrojů. Díky stejné společnosti také máte v areálech spadajících pod křídla společnosti Vail Resorts, tedy i v Breckenridge, nárok na jednodenní skipas zdarma, a to tehdy, patří-li vaše domácnost prokazatelně k odběratelům šetrné energie. |
Peak 10, 9, 8 a 7, to jsou základní pojmy, díky nimž se dnes můžete v rozlehlém terénu nad Breckenridge orientovat. Naprostá většina upravovaných sjezdovek se vine lesem, většinou se přitom jedná o mírnější, bohužel nijak zvlášť široké svahy. Na druhou stranu, kdo hledá, najde, a tak ví, že prudké, neupravované tratě se dají objevit zejména na Peak 10 v okolí čtyřsedačky Falcon Super Chair. Ovšem jde skoro výhradně o lesní průsmyky a rokle, které se vlivem rozježdění stávají až extrémně náročnými. Pravý opak, tedy pohodové, dobře upravené a navíc málo frekventované sjezdovky, hledejte na opačné straně areálu, v oblasti pod Peak 7. Všechno ostatní, tedy Peak 8 a 9, lze charakterizovat jako všehochuť čítající samozřejmě i několik vynikajících terrain parků. Po zkušenostech z okolních středisek (Keystone, Beaver Creek, Vail) bychom ale sjezdovky v Breckenridge hodnotili nanejvýš jako průměrné, neboť kromě četnosti a hezkého prostředí nic tak úžasného nenabízejí. Pro mimořádné zážitky si v Breckenridge musíte vyjet o úroveň výš, do výšky bez mála čtyř tisíc metrů nad mořem.
Na střeše Colorada
V Breckenridge si zřetelně uvědomíte jeden navýsost zajímavý fakt. A totiž v jaké nadmořské výšce ještě v Coloradu rostou stromy. Lyžařské terény v tomto resortu začínají skoro ve třech tisících metrech nad mořem a jak už bylo jednou řečeno, většinou se jezdí v lese! Vysvětlení, co je příčinou tohoto pro Evropana neobvyklého jevu, raději přenecháme botanikům, ale logicky nám z toho vyplývá jediné - chcete-li si v Breckenridge zalyžovat nad hranicí lesa, musíte vyšplhat pořádně vysoko! Od zimy 2005-2006 už se naštěstí dá «šplhat» pomocí čtyřsedačkové lanovky Imperial Express, nejvýše položené sedačkové lanovky v Severní Americe, ale vzpomínky na doby, kdy se na 3963 m vysoký Peak 8 chodilo po svých, jsou ještě velmi živé. «Když to máš rád, není co řešit,» říkali si pravidelně místní freerideři a s lyžemi na ramenou se od poslední kotvy vydávali na dlouhý výšlap na hřebeny. Šťastní my, kdo se až těsně pod vrchol vyvážíme lanovkou, i tak nám ale ještě pár metrů k dosažení nejatraktivnějšího místa schází. Závěrečný výstup v podání turistů, kteří do Breckenridge dorazili zrána a rychle musí všechno vidět, pak vypadá asi takto: deset kroků, pauza a velké udivení, pět kroků, pauza a rozepínání bundy, pět kroků, pauza a zapínání bundy, neboť tady samozřejmě pěkně fouká. A pak už pomalu krok-sun-krok, občas nějaký ten ostřejší výraz. Ale určitě to za tu námahu stojí, z vrcholu je impozantní výhled: Jako na dlani máte jezero Lake Dillon i středisko Coper Mountain, v dálce jak nitky sjezdovky v Keastone, vidíte, kudy se skrz Rocky Mountains prokousává životadárná dálnice I 70... Je to trochu zvláštní pocit, kdo není zvyklý, cítí se unavený, slunce vás oslepuje a přitom je pěkná zima, občas se do vás opře nečekaně silný poryv větru. 
Ale dost rozjímání, uklidit foťáky a hurá na to nejlepší, co může Breckenridge dobrému lyžaři nabídnout. Při pohledu zpátky do údolí máme po levé ruce North Bowl, dál potom sedlo Whale's Tale a následně už svahy ústící do kotle pod Peak 7. Jeďte, kudy chcete, limitovat vás budou jen vaše schopnosti. Vydáte-li se z vrcholu doprava, z tvrdého a vyfoukaného traverzu můžete skočit do Lake Chutes nebo nově zpřístupněné oblasti Snow White. Obě dvě trasy jsou na mapě značené jako extrémní terén, a to zejména kvůli své úvodní, velice prudké části. Nástup do svahu je spíš skokem, díky horní hraně je ale většina svahu v závětří, takže vás hlavně v horní pasáži čeká nadýchaná peřina, o jaké se vám zatím ani nesnilo. Postupně se oba terény narovnávají až do míst, kde už opět začíná les a sjezdovky. Celý sjezd vlastně není nijak zvlášť dlouhý, ovšem pocit z něho je opravdu velkolepý. Neabsolvovat jej, jako byste v Breckenridge ani nebyli. Bohužel však o tento zážitek můžete být celkem snadno okradeni, a to díky silnému větru, který často znemožní provoz právě té poslední sedačkové lanovky. To pak freeriderům nastává správný čas pro opravdové backcountry. Jste-li ochotní šlapat, můžete si v okolí Breckenridge, stejně jako kdekoliv v Rocky Mountains, užít neskutečné věci. Zkuste se místních zeptat třeba na Loveland Pass... Ale pozor, to už se pohybujeme daleko za vyznačenou patrolovanou zónou, což s sebou nese všechna rizika spojená se skutečným backcountry skiingem. A vzhledem k množství sněhu, které v Coloradu takřka pravidelně napadá, někdy nejsou zrovna malá.
...a bohaté!
V Breckenridge se prakticky bez přestání investuje. To vlastně není v lyžařsky vyspělém Coloradu nic výjimečného, ovšem právě Breckenridge je nutné přiznat několik docela zajímavých NEJ. V roce 1981 zde byla jako první na světě instalována vysokorychlostní čtyřsedačková lanová dráha s kapacitou 2800 lyžařů za hodinu. Shodná technologie následně odstartovala lanovkářskou revoluci po celém světě.
Breckenridge otevřelo jako první resort v Coloradu své sjezdovky snowboardistům. Bylo to v roce 1984 a už za rok se zde pořádaly jedny z prvních oficiálních závodů. Ve stejnou dobu byl lyžařům a snowboardistům poprvé zpřístupněn Peak 10, později na druhé straně areálu Peak 7 a v průběhu let 1998 a 1999 zde bylo proinvestováno úctyhodných 32 miliónů dolarů! Středisko lámalo rekordy v počtu návštěvníků, ale současně se také začalo potýkat s nekonečnými zástupy lyžařů, kteří svoje radovánky chtě nechtě museli začínat na úpatí Peak 9, vlastně přímo v historickém downtownu města. Proto byla před dvěma lety do provozu uvedena osmimístná BreckConnect Gondola, startující od záchytných parkovišť na předměstí. Na její existenci upozorňujeme hlavně proto, že je skutečně dobré ji využít a do Breckenridge Village si případně zajet na lyžích. Vyhnete se tak poměrně častému čekání a popojíždění v koloně na hlavní Park Avenue. A také se podíváte do lyžařského centra na úpatí Peak 8, kde je k dispozici veškeré potřebné zázemí včetně uzamykatelných skříněk, půjčovny, ski školy, restaurace atd. Hned po ruce jsou tu parádní terrain parky různých stupňů obtížnosti i prostranství s maximálním vybavením pro rodiče a nejmenší lyžaře.
Hodnotit lyžařské středisko Breckenridge není vůbec jednoduché. Celý resort už je dnes hodně rozsáhlý a k tomu, abyste ho opravdu poznali, budete potřebovat několik dní. Pokud je budete mít, pravděpodobně přijdete na to, že středisku vlastně téměř nic nechybí. V porovnání s většinou evropských lyžařských středisek nám Breckenridge přišlo jako celkem dobré, vedle ostatních perel Skalistých hor se pak do paměti vryje především jako hezké.
