Atomic & Salomon: Lyže a cigára

Rakouský Atomic se proslavil vybavením pro vítězné sjezdaře a francouzský Salomon zas posouval kupředu lyžařská vázání. Až v poslední době se obě značky prosadily i v běžeckém sektoru. Možná proto, že je koupil finský Amer, neboť v plochém Finsku je běh na lyžích nesmírně populární. Zajímavostí je, že Amer si na Atomic i Salomon vydělal prodejem cigaret.

Ano, právě licence na dovoz cigaret stála za obrovskými zisky koncernu Amer-Tupakka v padesátých letech. Finové, nevěda, co s penězi, investovali, kde se dalo. Koupili vydavatelství, námořní lodě i distribuci Toyoty ve své severské domovině. Nakonec, možná, aby odčinili svou propagaci tabáku, Amer směr svého zájmu obrátil a dnes je největším výrobcem outdooro­vého vybavení na světě. Do svého portfolia získal i francouzský Salomon, který vznikl v roce 1947 na břehu malebného jezera v městečku Annecy. Kdybychom tehdy navštívili místní dílnu Françoise Salomona, zřejmě bychom ho potkali, jak připravuje kovové hrany lyží.

Rozvoj lyžování po druhé světové válce přivedl na hory stovky nových lyžařů. Jejich nápor proměnil panenské svahy v udusané pisty a celodřevěné lyže v tvrdším sněhu začaly ztrácet ovladatelnost. Kov byl ideálním řešením, jak zavedené sportovní vybavení vylepšit a nabídnout rozrůstající se komunitě lyžařů vyšší kvalitu. George Salomon, který tehdy pracoval v otcově závodě, zavětřil velkou šanci. I když jeho otec nechtěl investovat do drahých technologií, mladík ho přesvědčil o nutnosti rozvoje a brzy převzal kontrolu nad rodinným podnikem. Od roku 1952 tak Salomon začal s mechanizovanou výrobou kovových hran a krok to byl tak úspěšný, že kvůli vysoké poptávce musela firma v roce 1955 přesunout výrobu i všech deset zaměstnanců z centra Annecy do nové fabriky na předměstí.

Konkurence Roteffely má jméno SNS

V té samé době snil na druhém konci Alp mladý kolář o velké budoucnosti. Alois Rohrmoser vyrůstal v chudém podhůří a když mu úspěch při výrobě dřevěných kol dovolil zaměstnat čtyři dělníky, koupil si i živnostenské oprávnění na výrobu lyží. A trefil do černého. Jestliže v roce 1955 vyrobili v městečku Wagrain čtyřicet párů lyží, o pět let později už Atomic prodal párů pět tisíc a v polovině šedesátých let se Rohrmoserův závod rozrostl v průmyslový podnik dodávající přes 30 000 párů ročně. Když k tomu Olga Pallová na Olympiádě v Grenoblu získala na Atomikách zlato v nejprestižnější lyžařské disciplíně sjezdu, bylo jasné, že Rohrmoserův podnikatelský záměr vyšel nad očekávání.

Salomon mezitím nakupuje patent na vázání tipu kandahar, které pod názvem Le Lift již úspěšně prodává v Evropě i zámoří. Když na začátku šedesátých let připojil vyklápěcí špičku doplněnou dvěma valivými ložisky, aby noha při pádu snáze vyklouzla, vázání pojmenované podle známého sjezdaře Allaiseho a další typ Skade vyhouply Salomon mezi elitu v této branži. Ostatně tato firma může i za to, že dnes nastupujeme do lyží jen pohodlným nacvaknutím boty patřičného zařízení, které v případě pádu nohu bezpečně uvolní. Byl to model S505 sestávající z předního i patového dílu, jenž poprvé zvládal tuto funkci a který sjezdaři v různých variantách a vylepšeních používají dodnes. Když se Salomon stal ve svém oboru jedničkou na trhu, vrhl se i na běžecké vybavení. Legendární kandahar se totiž na běžkách používal ještě dlouho potom, co sjezdaři už měli svá «moderní» vázání. Revoluční nášlap od Roteffely se ne a ne prosadit. To hrálo do karet Francouzům, kteří v roce 1977, kdy mimochodem koupili patent pro sjezdařskou brzdičku, postavili v Cesardes výzkumný ústav lyžařské obuvi a v Serrieres en Chautagne založili fabriku na jejich výrobu. Výsledek, dodnes známý a používaný Salomon Nordic System (SNS), na sebe nenechal dlouho čekat. Byl představen v roce 1979 a šlo ponejprv o docela jednoduchý patent, který ale spolehlivě vedl nohu s běžkou ve stopě. Roteffela dostala vážnou konkurenci. A co je důležitější, oba systémy postupně zválcovali celé odvětví. Dnes po téměř pětatřiceti letech od jeho uvedení na trh prakticky neexistuje k systémům SNS a NNN alternativa. A ani se nezdá, že by ji konkurenti měli připravenou. 

Odraz z pásů? To už tu bylo!

Pojďme zpět k Atomicu. Značka, jejž na svahu proslavil třeba Herminátor Maier – mimochodem stejně jako zakladatel Atomicu držitel zlaté medaile Salcburska – se po úspěších ve sjezdu rozhodla rozjet běžeckou sekci. Už od počátku fascinovala firemní inženýry jedna věc: flexe. "Vždy jsme věděli, že tuhost a ohebnost hraje u běžek důležitou roli, avšak často nás překvapilo, jak dramaticky se i malý zásah promítne do změny chování lyží," popisuje vedoucí závodního oddělení Peter Juric vývoj úspěšné technologii speed skin. Ta spočívala ve vytvoření drobných zářezů na povrchu lyže, které výrazným způsobem upravovaly a zlepšovaly pružnost lyží. Atomic na to celé přišel v podstatě náhodou. "Když jsme s koncem sezony (psal se začátek tisíciletí) nanesli během laufů v teplých podmínkách na lyže hluboké struktury, ukázal nám flextestr výraznou proměnu působení sil v lyži. Lyže byla ohebnější a její chování konstantní. Samozřejmě hluboká struktura by nefungovala ve studených a nulových podmínkách, proto jsme zářezy (strukturu) namísto do skluznice vyřezali do bočnic a z vrchu lyží,” upřesňuje nové řešení Juric. Atomic takto vybavil dva své modely, klasičku RC:11 a lyži pro skate RS:11. 

Flexe hrála roli i ve znovuobjevení mohérových odrazových komor. Vlna z angorské kozy přilepená na spodek odrazové plochy běžky se v sedmdesátých letech používala jako pokus, jak zbavit lyžaře nutnosti voskování. Systém fungoval dobře až do chvíle, než vlna zmrzla a nalepil se na ni sníh.

Myšlenka s vlnou jako taková se ovšem neztratila a Atomic ji oprášil v sezoně 2011/12. Syntetickou vlnu firma používá v lyži zvané skintec (náš test tohoto řešení najdete ve SKI magazínu – únor 2012 na stranách 68–69), připínatelném pásu z teflonové vlny, který omezuje nutnost voskování při zachování dobrých odrazových vlastností. "Díky moderním elastickým materiálům jsme dosáhli přenosu sil, který je odlišný od běžných běžek. Tuhá konstrukce drží vtlačené vlněné pláty nad sněhem při skluzu, zatímco velká ohebnost spolu s posunutým těžištěm umožňuje lyžaři rychle přejít do odrazové fáze," vysvětluje vývojář Atomicu, jak poslední výdobytek na poli protismyku funguje dle oficiálního znění. Z historického hlediska je ale zajímavé zejména to, že nápad má opravdu kořeny v desítky let starém řešení. 

Jen hladce to vždy nešlo

Velká pozornost přenosu sil v lyži přinesla Atomicu nejeden úspěch na okruhu běžkařských závodů. Své o tom ví třeba Stanislav Řezáč, který na Atomikách vyhrál celou sérii dálkových běhů FIS Maraton Cup v roce 2005. Jen rok předtím dominoval na stejné značce Anders Auckland ve Vasově běhu – a to v druhém nejrychlejším čase historie. Přivezl tím na Atomikách medaili do Norska po dlouhých třiatřiceti letech. Křišťálový glóbus ze světového poháru má na značce z Altenmarktu zase Tobias Angerer, a to dokonce ve dvou vyhotoveních. Jak už to tak ale bývá, ani historie Atomicu není psána jen růžovým písmem.

Bezesporu největší problémy zažila firma v devadesátých letech – krize a mnoho defektů na novém snowboardu Oxygen způsobilo, že se Atomic dostal do konkurzu, z něhož byl jen kousek do náruče Amer sportu. Ten koupil firmu v roce 1994 a Salomon o tři roky později, přičemž z dnešního pohledu jen těžko mohl najít lepší investici. Firma patřící v polovině minulého století ke špičce mezi prodejci cigaret tím definitivně dokončila kompletní obrat ve svém podnikání a nyní podporuje sportovce, závodníky i amatéry po celém světě. I díky ní dnes můžeme vidět Atomiky a Salomony opřené o hospůdky u běžeckých tratí i nad hlavami vítězů. Zatím poslední zápis v kronice rakouské firmy má datum březen 2006 a týká se právě konkurzu uvaleného na firmu před téměř dvaceti lety. Soud rozhodl ve věci vyšetřování podvodů ve společnosti a přiřkl původnímu majiteli odškodnění. Bohužel příliš pozdě. Alois Rohrmoser zemřel o rok dříve.