Björn Dählie začínal jako sdruženář a na skokanských můstcích získal podle svých slov kus nezdolnosti a odvahy. V závodech severské kombinace však příliš nevynikal – na lyžích skočil nejvíce 55 metrů, a proto se rozhodl věnovat naplno běhu. Již v devatenácti letech se probojoval mezi norskou elitu a pár let na to bylo jasné, že změna sportovní disciplíny byla jedním z nejlepších rozhodnutí v jeho životě. Při první účasti na MS 1991 v italském Val di Fiemme totiž ihned triumfoval v běhu volnou technikou a k nečekanému úspěchu přidal i další zlatou medaili, když nepoznal přemožitele ani jako člen norské štafety. "Stále mám před očima ten svůj první úspěch v Itálii. Nejvíc si však vážím dvou vítězství z olympiády 1994 v Lillehammeru," glosoval svá vystoupení.
Na domácí olympiádě v témže roce ovšem zažil i jednu z mála porážek, když jej na závěrečném úseku štafety přespurtoval Ital Silvio Fauner. Ten se ostatně proměnil v Dählieho noční můru i v některých dalších závodech a byl jedním z mála závodníků, kteří dokázali suverénního Nora potrápit. Za svůj nejtěžší závod považuje lyžařský virtuóz poslední olympijské zlato z Nagana, kdy na závěrečné padesátce jel dlouho společně se Švédem Niklasem Jonnsonem, přestože vyrážel na trať o půl minuty později. V závěrečných kilometrech mu ale Švéd ujel a Dählie s posledními zbytky sil dovezl do cíle minimální náskok. Za čárou pak ležel na zemi pět minut, než byl schopen vstát.
Od sibiře po Aljašku
Každý rok naběhal rodák z Elverumu v přípravě tisíce kilometrů – s kamarády Vegardem Ulvangem a Vladimirem Smirnovem se dokonce vydal lyžovat do sibiřské tajgy. Stanovali na břehu Jeniseje a lovili ryby. Norský dobrodruh si zamiloval i Aljašku, kam jezdil točit dokumentární filmy s norskou televizí. Roky na vrcholu plné těžké dřiny a dlouhých soustředění mimo domov se promítly do rodinného života. Starší syn Sivert jej znal více z obrazovky než z domova, a tak jej po návratu vítal slovy: "Ahoj, pane Dählie." Svou dlouholetou přítelkyni Vilde, s kterou vychovávají vedle Siverta i druhého syna Sondera, si vzal až po skončení kariéry v roce 2002. Společně bydlí v klidném Nannenstadu, za souseda má bývalého reprezentačního kolegu Thomase Alsgaarda.
Tajemství Dählieho sportovních úspěchů tkví vedle zarputilé povahy rovněž ve fyzických dispozicích. Mezi lyžaři měl údajně největší vitální kapacitu plic a jednu z nejnižších tepových frekvencí. O lyže se mu zase celý život starala firma Fischer, která mu poskytovala k testování jako prvnímu revoluční novinky. Sám Dählie si ještě během aktivní kariéry založil firmu se sportovním oblečením. Velkou váhu přikládá kolekcím pro děti. "Chci dát dětem něco pěkného, v čem by chtěly sportovat namísto sezení u videa či internetu," promítá Nor do své politiky i zkušenosti otce dvou synů.
Fenomenální norský běžec Björn Dählie ukončil svou hvězdnou kariéru v březnu roku 2001 kvůli zranění meziobratlových plotének. Do té doby však stihl nasbírat osm zlatých olympijských medailí, čtyři stříbra, devět titulů mistra světa a šest triumfů v celkové klasifikaci světového poháru. V roce 1999 byl pak zcela zaslouženě vyhlášen světovými novináři Nejlepším lyžařem uplynulého století.
