Od dob, kdy jsem na lyžích metala kozelce a s boulemi žila mezi boulemi už uplynul nějaký ten pátek a co z vrcholového sportu rozhodně nepostrádám, je vrtkavý život laboratorní myši. Veškeré to měření, testování a porovnávání mě pokaždé krajně obtěžovalo a dolovalo obrovskou díru v mém výkonnostním sebevědomí. Suverénně nejhlouběji se podkopávalo funkční vyšetření, které zásadně poukazovalo pouze na to, co mi v těle nefunguje. Testování, kam až se dá zajít, než se člověk pozvrací a zdechne, je podle mě jasný projev sadomasochismu a každý, kdo prohlašuje, že je to brnkačka, se tam buď fláká, anebo je to Pinocchio s neustále se prodlužujícím frňákem. Na druhou stranu chápu, že mnohým lyžařům by se takto předimenzovaná část obličeje leckdy hodila v bojích na cílové rovince. Když už ne jako zbraň, tak aspoň kvůli fotofiniši. Ale zpět k laboratořím. Jako akrobati jsme na obávané «funkční» vyráželi dvakrát ročně a zatímco na jaře jsme byli ještě zamrzlí a neohrabaní a na běhátku se motali stejně zoufale jako jezevčík v prašanu, na podzim jsme zase vycucaní letní přípravou odpadali z pásu dřív, než se rozjel. Uspokojivý výkon jsem tedy nepodala nikdy a v mém sebevědomí vznikla za ty roky slušná Macocha.
Jak už to tak bývá, své poprvé jsem si odbyla asi v šestnácti. Do laboratoře na pražské FTVS jsem tehdy mířila s pocitem vrcholné důležitosti, neboť uvalení testovací kletby na můj hřbet znamenalo jediné – konečně je ze mě vrcholový sportovec se vším všudy. Pýchou jsem se dmula tak, že jsem skoro neprošla dveřmi a testovací premiéra ve mně vyvolávala pocity prvňáčka před vysvědčením. Během měření vzrůstu jsem si vyžádala několikeré opakování, protože mi neustále ubírali aspoň cenťák (kdybyste měli sotva 160, taky byste se hádali a ne že ne) a první vážení odstartovalo letité rozepře s trenéry, že jsem až příliš lehká holka. Pak mě oblepili elektrodami, vrhli na lehátko a jali se měřit tuky. Vyhovět pokynu nehýbat, nedýchat a nemluvit bylo zatím nejtěžší. Jenže pak přituhlo. Zrovna, když jsem si vázala na tkaničce čtvrtý uzel a probouzela sporttester, přitáhl někdo do ordinace defibrilátor a velkou kyslíkovou bombu. «Nechte ty dveře do chodby votevřený, ať nám je nerozbijou, kdyby z toho vodlítli,» zaznělo zcela vážně z úst hlavního testéra. «Vodlítli?» Svou otázku jsem nedokončila, protože se to podemnou rozjelo. Nasadila jsem sveřepý klus. Dobu si mě nikdo nevšímal a já začala pomalu pošilhávat po hodinách, u čehož jsem si kopla do přední části běhátka a skoro se na něm smotala. Po několika minutách si mě konečně všimli, ale ráda jsem nebyla. Větší sklon a větší rychlost. Je tohle nějaká logika??
Najednou mi bylo do huby vraženo cosi, co průměrem i zápachem připomínalo trubku od toaleťáku, a jako bonus mi nějaký dobrák přicvaknul na nos kolíček. Myslela jsem, že je to vtip a ztěžka se do trubky zachechtala. Mého zaržání však nikdo nedbal. Záhy mi ztuhly lejtka a došel dech. Když jsem valíc bulvy začala zběsile dupat, přišlo vysvobození a pás pomalu zastavil. Zbavili mě trubky i kolíčku a já úlevou vydechla. Mám to za sebou. «Takže si zahřátá a půjdem na to, ju?» Doktorova slova mnou mrštila do otevřených dveří, ale než jsem stihla vycouvat až na chodbu, byla už jsem sunuta zase zpátky na běhátko. Kolíček na rypák, trubka až do krku a valíme rovnou pěkně zostra.
Minutu za minutou se zvětšuje rychlost i sklon a sílí bzučení pásu pode mnou. Dusám jako kráva a mám pocit, že jsem z tohoto veterinárního hlediska dokonce hodnocena. Doktoři mě zamyšleně obcházejí a vynášejí verdikt, že dopadám na pravou zadní. «Jóó, pošlete mě rychle na jatka, prosím!» bleskne mi hlavou a v plicích mi zachrčí. Po třetím zrychlení začínám brečet a sípat, drát od trubky se povážlivě natahuje. «Dělej, ještě můžeš!» pronese znuděně trenér opodál a mně se chce zařvat, že sakra nejlíp vim, kdy ještě můžu. Poloviční bezvědomí mi ve sprdnutí trenéra brání. Mám černo před očima, ale protože nevím, jak seskočit, pokračuju proti své vůli dál. Konečně mi dochází, proč jsou za mnou ty otevřené dveře a představuju si, jak jimi zadkem napřed, uslintaná a s kolíčkem na nose prolétávám kosmickou rychlostí. Nějak se mi daří chytit madel po stranách a odlepit chodidla od sprintujícího pásu. Slézám z toho ďábelského stroje, co ještě pořád tak debilně bzučí, utírám si nudle a sunu se k zemi. «No tos tomu teda moc nedala. Se šetříš,» hodnotí trenér můj právě vyhraný boj o život a už upírá zraky k běhátku, kde se trápí další z nás.
A takhle už to pak vypadalo vždycky. Funkční vyšetření u mě rozhodně vyhrává titul «Zákeřák roku», protože i když do něj vstoupíte v sebelepší formě, nakonec se vždycky ukáže, že jste na tom stejně blbě jako posledně! SKOL
Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project
