Podzim, ten já miluju! Nejdřív zářijové babí léto, které vášnivě prožívám bez ohledu na počasí. Prostě i když z nebe padaj trakaře a člověku pod okny neúnavně vřeští děcka, sáňkující v neprostupné mlze na bahnité jinovatce prvních mrazíků, je to podle mě super babí léto a tečka. Říjen je zase fantastickým malířem, okouzlujícím i ty nejzarytější odpůrce umění. Vedle stromů taky maluje zadky nepozorným cyklistům, mylně podléhajícím dojmu, že ten lesk na vozovce v oparu ostrého ranního slunce je pouhá rosa a přitom si na náledí slušně rozbíjejí ciferníky. A pak přichází listopad. Tenhle barbar zase nemilosrdně spláchne všechno to barevné umění a vydatnými podzimními chcaváky přísně pulíruje svět před slavnostním antré křehké bílé nadílky. Na promrzající zemi tlejí hromady zmalovaného listí a s nimi i veškeré moje partnerské povyražení. Je tu další sezona nedobrovolného celibátu. Žiju totiž s profesionálním běžcem na lyžích.
Naše první rande proběhlo koncem jednoho sychravého října před několika lety. «Bylo to fajn, si to někdy zvopáknem, ne?» zamrkal na mě svalovec někde mezi Florencí a Můstkem. Bitva severu proti západu nikam nevedla, a tak jsme si dali spicha na neutrální půdě někde mezi a půlku schůzky strávili v romanticky zaplivaném metru. Na Čerňáku padla první pusa, půjčil mi rukavici (na obě ruce stačila jedna a ještě by se vešla hlava i s ušima) .... a pak si nazul běžky a na šest týdnů odjel k polárnímu kruhu. Pojem «NĚKDY» určitě každý z nás chápe jinak. Po těch několika týdnech, světe div se, si stále zřejmě matně vybavoval fakt, že se v zaplivaném metru tenkrát nemačkal sám a v polovině prosince jsme si to konečně zvopákli. Před opětovným setkáním jsem byla nervóznější než při maturitě z češtiny, kdy mi u děl starověkých Římanů sakra teklo do bot a zcela vážně jsem uvažovala nad cedulí, s jakou stojíte na letišti při vyhlížení někoho, koho jste v životě neviděli (právě váš dotyčný obvykle vyjde jako poslední, takže ta cedule je úplně k ničemu). Před osudovým večerem jsem třikrát zavařila gúgl, abych svého borce v intimním osvětlení domluvené pizzerky vůbec poznala. To jen tak pro jistotu, srdce mi samozřejmě napoví. Mlčelo jako hrob. Na druhé rande přišel někdo úplně jinej. Pokušení vyžádat si doklad totožnosti jsem odolala a dodnes věřím, že jsem skutečně povečeřela s tím správným. No a pak mě pro jistotu obdařil svojí sexy pasovkou vrahouna a zase zmizel.
O další měsíc později, na libereckém mistrovství světa, prořízl vzduch nad diváckou tribunou výkřik mojí mamky: «Tak kterej to teda je?» «Tamten!» zamířila jsem podomácku vyrobenou řehtačkou někam do hloučku funících sprinterů. «Ne, tamhleten!»...«Né, počkej... vidíš to číro? To je vón!» Řehtačka zoufale lítala ze strany na stranu. Maminka, podpořena půlkou tribuny, mě propíchla nevěřícným pohledem. «Ty nevíš, jak vypadá?» «Ale jo, mám přece tu pasovku.» Po finále jsem se tvrdými lokty probojovala do mix zóny a první zamilovanou gratulaci zachránil sám hrdina, který mě poznal docela bezpečně, čímž mi nedal šanci vrhnout se kolem krku Rusovi v podobné kombinéze.
A znovu jsme se potkali na jaře. Při prvním společném běhání jsem si svého partnera poprvé detailně prohlédla také zezadu. Přesto, že jsem očima podlitýma krví rozeznala i ten nejrobustnější strom až těsně před tím, než jsem do něj narazila, a po celou dobu jarního výběhu hlídala, aby mi plíce nevypadly do mechu a kapradí, křivky toho zatraceného pozadí se mi vryly do paměti hlouběji než PIN mojí kreditky. Od té doby si myslím, že na pasových fotkách by místo ksichtů měla být právě tato část těla. Zadek se totiž tváří vždycky stejně, nikdo ho opakovaně a čím dál tím agresivněji nežádá, aby se při focení na doklady nesmál, a hlavně: Nehrozí, že po změně účesu a nárůstu plnovousu ho nepoznají ani jeho nejbližší.
Je tu další listopad a můj běžec si zase pakuje čelovku a krmení pro soby. Znovu se uvidíme na Vánoce a v dubnu. Po nějaké době společného soužití už nemám s identifikací takový problém. Pomáhá mi závan jeho typické vůně, letmý dotek několikadenního strniště a permanentní drncání velké tašky na kolečkách, jedoucí za ním. I tak bych ale byla nejradši, kdyby při návratu domů couval. Milí spoluhibernanti, tak ať tu bezvadnou zimu, až po duben naplněnou stesk zahánějící čokoládou, ve zdraví přežijeme! SKOL
Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project
