S úderem prosince mě vždycky přepadnou ty neintenzivnější vzpomínky. Třeba na moji deset let starou svěťákovou premiéru, při které jsem poprvé, ale zdaleka ne naposled, suverénně zaujala poslední flek, na první poctivou kocovinu z rakouského svařáku, kterým jsem si skoro ve třech tisících prolila hrdlo bezprostředně po smrtícím tréninku, nebo na první záblesk toho divnýho citu, který od té doby chovám k běžeckému lyžování. Stalo se to před šesti zimami. Do té doby jsem běžky vnímala jen jako nedůstojného vetřelce mezi normálními lyžemi. Marně jsem se dožadovala vysvětlení, kdo těm chudinkám ukradl zadní půlku vázání a proč výrobci bot pozapomněli na pořádný jazyk, o který by se vepředu daly odřít holeně. Z povinnosti jsem s rodiči vždycky jednou za zimu, konkrétně na Silvestra, který sliboval aspoň tu občerstvovačku u každého druhého bufetu, vyrazila na pětikilometrový okruh. Přitom jsem si ale poctivě hlídala, aby výraz v mé tváři po celou dobu vyjadřoval vrcholné neštěstí a na tváři se občas objevila nějaká ta slza. To pro případ, že bychom ve stopě míjeli sociální pracovnici. Všechno marný. Běžkování se mi nelíbilo ani v televizi. Často nešlo rozeznat, jestli je to, na co se dívám, žena nebo muž. Něžnější pohlaví ztrácelo ve stahovacích kombinézách nejen prsa, ale díky krvavým očím, nudlemi pokrytému obličeji a odflusávání, doprovázenému patřičným zvukovým projevem, i veškerou ženskost. To u mě nehrozilo. Zásadně jsem totiž nevyvíjela takové úsilí, aby mi zbrunátněly tváře, potřebné odplivnutí jsem netahala až z paty a smrkala jsem zásadně do kapesníčku. O svém nekontrolovaném průjezdu jsem navíc ostatní uživatele stopy odpovědně informovala hlasitým, procítěným cé a když už se mi povedlo někoho sundat, žehlila jsem to obligátním máváním řas a nezbytným ruměncem.
A pak přišel ten památný prosinec, který moji averzi k běžkám přeci jen trochu otupil. Při boulovém tréninku jsem si urvala přední křížák v koleni, zazvonil zvonec a sezony byl konec. Předoperační i pooperační čekání jsem si krátila opakovaným sledováním zpomalených záběrů hromadného vpádu běžkařů do lesa v jedné ze zákrut na trati ruského svěťáku a po nafasování berlí začala na nemocničním linu svědomitě trénovat soupaže. Trénink toho správného běžkařského skluzu přišel o pár dnů později, když jsem se i s berlemi střemhlav zřítila do sprchového koutu. Ze špitálu mě pustili dva dny před Ježíškem. První dárek, který jsem s opuchlou nohou pod vyšňořenou jedličkou rozbalila, byly nové běžecké boty s kožíškem. Následovalo funkční prádlo, rukavice a s karbonovými skatovými holemi i definitivní rozklíčování pojmu „černý humor“.
Po přesunu na zavátou harrachovskou chalupu a pohledu na buclaté kolínko s čouhajícími stehy mě poprvé v životě bodlo u srdce při pomyšlení, že letošní Silvestr bude bez běžek. Dosud nepoznaný pocit mě vrhnul do takové deprese, že se do stopy tentokrát neodvážil ani nikdo další a padlo rozhodnutí absolvovat tradiční svařák netradičně. Napumpovanými mužskými bicepsy jsem byla jako královna přenesena přes nejhlubší závěje a posléze vsazena do rudého bakelitového bobu, zaprášeného stejně jako doba, ze které pocházel. Provazu se z vlastní iniciativy chopil trenér a já mu konečně mohla všechno vrátit. Bujaré „HYJÉ!“, prokládané mocnými loky z přidělené placatice rozeznívalo celé Krkonoše a možná bylo i tou záhadnou příčinou pádu laviny v Kotelních jámách. Nedobyli jsme severní pól, ale obklíčili jsme aspoň bufet pod Čerťákem. Brzy mi rukavice prohříval a neposedně poléval třetí dvojitý svařáček a s berlí nad hlavou jsem koučovala pohoršené lyžaře, přijíždějící k lanovce. Zpáteční cestu, ze které si toho pamatuju pramálo, dokumentuje fotografie, na které se ze svého červeného dopravního prostředku srdečně zdravím s asi tříletou holčičkou, jedoucí proti mně na sáňkách. Hluboké závěje pod chalupou jsem tentokrát zvládla po svých a kdyby mi moji nejbližší nebránili vlastními těly, odnesla bych na zádech i zdeptaného trenéra. Rehabilitační klacky, až po rukojeť mizející ve sněhu, u mě vyvolávaly záchvaty smíchu, které střídalo rozčilení, že se mi stále nedostává odpovědi na otázku, kdy si budeme moct postavit toho sněhuláka.
Byla to tehdy sranda, ale proti tradičnímu silvestrovskému běžkování, kdy se s vínovým opojením vyrovnávám s běžkami na nohou a se škytáním sjíždím prašanem zapadaný bukový les nad chatou, se to vůbec nedá srovnávat. Tenkrát se to ve mně asi zlomilo a já ve stopě konečně odhodila pečlivě střeženou masku mučedníka. A ještě jedno pozitivum to nešťastné zranění přineslo. Chvíli poté, co jsem byla prohlášena za způsobilou a přestaly mě hyzdit francouzské hole, jsem si všimla, že i lyžaři-běžci mohou být pohlední a jednoho ulovila na svoji zbrusu novou jizvu.
Chcete-li taky poznat pravou lásku (k běžkování samozřejmě), neváhejte a vydejte se na sjezdovku. Určitě se tam najde nějaká ta mulda, na které si při troše snahy taky zhuntujete haksny. No a o to ostatní už se postará osud. SKOL
