Pátek, 17.11 hod.,Praha - Hlavní nádraží

Mezinárodní rychlík na Salzburg, Benátky a Zurich se dává do pohybu. Jsme rádi, že konečně opouštíme halu pražského Hlavního nádraží, protože jestli vám někdo říkal, že už to na «hlaváku» není co to bývalo, lže. Špína, holubi, bezdomovci, na toaletách s čímsi obchodují Romové, zkrátka všechno při starém. Novinkou je jen zavěšená vizualizace projektu, jenž má nádraží za několik let proměnit do civilizovanější podoby. Už se nemůžeme dočkat. Doufáme, že je tohle ta nejhorší zkušenost z naší příští železniční anabáze.

U dveří do rezervovaného kupé nás vítá sympatický chlapík - náš průvodčí, číšník a tak trochu hoteliér. Až do ranních hodin, kdy máme přijet do Zurichu, nám prý bude k dispozici, prozatím nás usadí a nechá trochu oddechnout. Po čtvrt hodině se vrací zpátky, aby od nás vybral platné jízdenky a také pasy. Popravdě řečeno se s pasem loučím trochu nerad, ale průvodčí vypadá důvěryhodně, tak snad svůj cestovní doklad ještě někdy uvidím. Za tento projev důvěry se průvodčí proměňuje v číšníka a sděluje nám překvapivou informaci, že vlak sice nemá jídelní vůz, ale kdybychom si přáli něco k jídlu a pití, stačí říct, rád nám poslouží. «Díky, dáme si dvě piva,» loučíme se s vidinou jídelního vozu a v něm večeřícího maskovaného Fantomase. Do debaty o předpokládaném množství sněhu v údolí Engadinu nám znovu vpadne průvodčí, tentokrát spíš coby hoteliér: Až prý budeme chtít spát, stačí říct a promění kupé se třemi křesly a stolkem v ložnici s dvěma postelemi. Také prý máme na jídelníčku zaškrtnout, co si dáme ke snídani. «Tak na to je zatím dost času, ale děkujeme,» odvětíme s vědomím, že toho máme ještě hodně na práci. Až do půlnoci pak řešíme otázku, kdy se ještě vyplatí jezdit do Švýcarska autem a kdy už je to lepší vlakem. Poslechněte si, na co jsme přišli: Při průměrné spotřebě 7,5 litru nafty na sto kilometrů se dá s naším Nisanem Primera do Sv. Mořice dojet asi za šedesát pětašedesát eur, připočítejme ještě rakouskou dálniční známku (ve Švýcarsku po dálnici nejedeme) a jsme zhruba na pětatřiceti eurech na osobu za jednu cestu. Tu bychom měli bez komplikací a delších zastávek zvládnout asi za devět hodin. Zpáteční jízdenka Praha-Zurich s místenkou v lůžkovém voze nás přišla na 5996 korun, pro cestování po Švýcarsku, tedy na úsek Zurich - St. Moritz, je pak vhodné zakoupit

takzvaný Swiss Transfer Ticket, což je vlastně časově otevřená zpáteční jízdenka mezi Zurichem a libovolnou švýcarskou destinací. Spokojíte-li se s druhou třídou, pak za tento lístek zaplatíte 127 franků na osobu, ale existuje i spousta dalších variant, jak cestovat po Švýcarsku (viz. Vlakem až do nebe). Výsledné číslo naší kalkulace po všech přepočtech je zhruba osm tisíc korun, takže na co jsme to vlastně přišli? Cestování mezinárodním vlakem není zrovna laciné, spíš je pěkně drahé. V každém případě je ale pohodlné a v případě Švýcarska se dokonce dá označit za zábavné. Budeme-li uvažovat dál, přijdeme na to, že doprava po železnici je vedle dopravy silniční neporovnatelně bezpečnější a v neposlední řadě i ekologičtější. Jsou to pro vás pádné argumenty? Radši jdeme spát. Rozespalý pikolík v mžiku vykouzlí dvě nad sebou umístěné postele s prostěradlem, polštářem a standardně povlečenou dekou. To si dáme líbit, díky, dobrou noc. Zdá se nám o sluníčku, hlubokém prašanu a nešťastných slalomkách...

Vlakem až do nebe Až pojedete ze Švýcarska domů, vyšetřete si jeden den na některou z vyhlídkových tras, jež švýcarská železnice nabízí. Glacier Express, Mont Blanc Express nebo třeba Železnice regionu Jungfrau už se mezi «vláčkaři» poprávu staly legendou a máte-li štěstí na počasí, jsou opravdu nezapomenutelným zážitkem. My jsme si cestu ze St. Moritz vyšperkovali návštěvou freeridové mekky Andermattu a vlastně se tak zhruba v polovině napojili na populární vyhlídkovou trasu Viléma Tella (Wilhelm Tell Express). Vlak se při průjezdu sedlem Oberalp šplhá až do výšky 2044 m n. m., ale už před tím můžete na spojnici mezi Churem a Gemsstockem bez problémů hodnotit styl lyžařů prohánějících se po sjezdovkách takových středisek jako Laax nebo Obersaxen a při obědě v Andermattu se pak můžete rozhodnout, zda si ještě dopřejete parník na nádherných jezerech u Luzernu, nebo budete vlakem pokračovat přímo do Zurichu. Ať tak, či tak, starosti o vaše zavazadla můžete vklidu přenechat železničářům - na kterémkoliv větším nádraží je u příslušného okénka prostě předáte (10 CHF za kus) s upřesněním času a stanice, kde si bagáž opět vyzvednete. Má-li se však toto odehrát ve večerních hodinách, raději si nechte zjistit, zda tou dobou nebude na cílovém nádraží v oddělení zavazadel zavřeno. Veškeré informace o cestování vnitrostátními švýcarskými vlaky najdete na www.swisstravelsystem.com nebo www.mojesvycarsko.com

Sobota, 5.45 hod.,kdesi před Zurichem

Svěží číšník klepe na dveře a ptá se, zda už si budeme přát snídani. Je prý nejvyšší čas, v 6.20 budeme v Zurichu. «Dobrý nápad, jen se trochu probereme.» V rohu malého kupé otvíráme koutek s umyvadlem a na chodbě už voní kafe. Postele se bleskem mění v křesla a na stolku přistává tmavý chléb, šunka, sýr a naše pasy. Kafe už ani nedopíjíme, z úložných prostorů sundaváme zavazadla a v 6.20 vylézáme z rychlíku na nádraží v Zurichu. Nevěřím vlastním očím - nádraží je plné lidí v přezkáčích nebo v lepším případě s lyžemi a lyžařskými botami přes rameno! Táhneme mezi nimi své kufry, hledáme informační tabuli s odjezdy vlaků a představujeme si, jak bychom asi v přezkáčích vypadali v Praze na «hlaváku». Ve Švýcarsku to není nic divného, je sobota, napadalo dost sněhu a užívat si ho můžete třeba už hodinu cesty za Zurichem. Kam až dojedete je ovšem čistě na vás, vystoupit můžete klidně až ve Svatém Mořici, jako právě my, trvá to tři a půl hodiny. Vlak přitom odjíždí každou půlhodinu, takže místa je pro všechny dost.
Zbytečně se nezdržujeme, nasedáme do vlaku na Chur a v 6.37 opouštíme Zurich. Objíždíme Zurišské jezero, venku trochu prší, ale ve vlaku je příjemně. Z tváří většiny cestujících ve vagónu se dá vyčíst to stejné: «Snad se to na horách vyčasí, podle předpovědi má být přece hezky?»

7.52 hod., Chur

Přestupujeme, což ve skutečnosti znamená jen přejít na druhé nástupiště, vlak do St. Moritz už čeká. Sotva za deset minut vyjíždíme, necháme si servírovat ještě jedno kafe a s povděkem konstatujeme, že se předpověď nemýlila. Venku už je hezky.

9.58 hod., St. Moritz - Bad

Jsme na místě. Cesta trvala necelých osmnáct hodin, dvakrát jsme přestupovali, slušně jsme se vyspali, něco jsme udělali a něco snědli. Řada našich spolucestujících jde rovnou na zastávku skibusu a jedou k lanovce, my jdeme na hotel, z nádraží to máme asi pět set metrů. Lyžovat asi půjdeme až zítra, vždyť máme před sebou celý týden. Se zvídavým pohledem se obracím na kolegu, který rekapituluje: «Jsem v pohodě. Nechce se mi spát, nebolí mě záda a pěkně jsme pokecali. Bylo to super!»