A snad i proto se ho rozhodla navštívit i naše spolupracovnice a výjimečná závodnice Zuzana Kocumová. Začátkem loňského roku se spolu s menší českou výpravou, jejímž členem byl i náš nejlepší laufař Stanislav Řezáč, vydala otestovat estonské tratě, připravit článek pro naše čtenáře a snad i zaútočit na vítězství.

Den 0: Jak to všechno začalo

V Jizerkách byl krásný zimní den. Den, kdy kombinace sněhu pod nohama a slunce nad hlavou dovoluje užívat krásného pohybu lyžařského, i slastných chvil při zastávkách, během kterých sluneční paprsky nesměle prohřívají tvář a nehrozí okamžité zmrznutí. V takovémto rozpoložení, na jednom z odpočívadel, mě dojel Honza Fajstavr, zastavil, prohodili jsme pár slov, pochválili den a na pár kilometrů spojili naše trasy. Zpočátku to ani nevypadalo, že se zrodí něco výjimečného, ovšem když slovo dalo slovo, padla otázka, jaký mám program na příští víkend. Byla zrovna pauza mezi závody Ski tour a mně se jezdilo celkem slušně, zdraví drželo, a tak když zmínil možnost přidat se k jejich minivýpravě na Tartu maratón, prostě jsem kývla. Začalo zařizování - letenka, jaké lyže, vosky, ... A najednou se nápad už nezdál být tak geniální. Toho dne na hřebenu vypadal výrazně jednodušeji. Copak nevím o lepším způsobu, jak utratit cca 15 000 korun? Pohodová dovolená u moře, krásný penzionek v Dolomitech, ... a já je investuji do necelých čtyř dnů někde, kde mě čeká jen shon a stres, nervy s mazáním, obava z délky, kterou jsem ještě nikdy nejela (prvních čtyřicet kilometrů je prý krásných, zbytek už se nějak dojede - plán skvělý - zbytek dvacet tři kilometrů), a okamžité cesty domů. Jo, závodníci jsou zvláštní poddruh rodu Hommo sapiens, že tohle podstupují dobrovolně!

Den 1: Jedem (letíme)

Minivýprava se skládala z pěti lidí, z nichž každý měl své nezastupitelné místo. Vlastně jsme byli dokonale vyváženi. Funkce vedoucího výpravy (s podfunkcí servismana) se okamžitě chopil muž nejpovolanější, Jan Weisshautel, bývalý výborný závodník, nyní majitel firmy dovážející sportovní (samozřejmě převážně lyžařské) vybavení a oblečení, ale také vosky, parafíny a prášky. Hurá, odpadla starost o mazání! Prvním řidičem nemohl být jmenován nikdo jiný než majitel mezinárodní kamionové dopravy „Fajst" Jan Fajstavr. Radomír Čumlivský, pracovně nesmírně vytížený anesteziolog, byl přesvědčen o nezbytnosti plnění funkce lékaře výpravy, ač sám se hlásil na pozici třetího řidiče. A pak tu byl první závodník Stanislav Řezáč a já - druhý závodník (první závodnice). Let proběhl bez problémů, auto bylo přistaveno, prezentaci v Tartu jsme také zvládli během chvilky a druhý den po příletu jsme se mohli vydat na průzkumný výlet po trati. Vyzkoušeli jsme vosky, okusili sníh, zkontrolovali kousíček tratě a večer strávili předzásobováním našich tělesných schránek na dlouhý výlet, který nás čekal. Ráno v jídelně bylo úsměvné pozorovat ostatní. Nikomu se nechtělo vzdát se své tradiční oblíbené snídaně, ale jako k Vasaloppetu patří borůvková polévka, k Tartu zřejmě ovesná kaše. A tak nebyla nouze o kombinace párků s hořčicí a kaše, volských ok a kaše, pečené slaninky a jak jinak, ovesné kaše. Asi šlo o ten pocit, že pro výkon udělali maximum a ovesná kaše byla hlavním dílem ve skládačce. Nicméně na šedesát tři kilometrů se nevyráží maximálním tempem, proto věřím, že to většina (i sníh) přežila bez problémů.

Den 3: Ráno před výstřelem

Řazení do vln na startu probíhalo v klidu, dostatek prostoru a desítky stop zajišťovaly pohodlný nástup pro všechny závodníky. Na startu mě přepadají pochybnosti, co mě vlastně vedlo k tomu, že jsem tu. Přeji si být v cíli. A ač to hezké není, v hlavě počítám, na kolikátém místě bych měla dojet, aby se mi pokryly náklady... A dost! Jsem tu přece proto, že mi to dovolilo zdraví, ráda lyžuju, „rozechvělý" profil tratě mi natolik učaroval, že i dlouhou cestu zastínil, takže si to prostě užiju! Chvíli provádím jakýsi druh autosugesce, která se kupodivu daří a která konečně způsobuje, že se začínám těšit. Devátá hodina se blíží. Konečně jedeme! A to hezky plynule, zdá se, že louky mají i své výhody. Dostatek místa. Krátké kopečky střídají sjezdíky, mám super rychlé lyže, výborně namazáno a konečně jednou jedu hromadný závod! Jizerka je také „lauf", ale tady poprvé zažívám, že prvních cca dvacet kilometrů jedeme v davu. Zaplněna je většina stop. Naštěstí díky jejich dostatečnému počtu (10) není vidět jediná kolize. K tomu se podařila sugesce a já si v nestřeženém okamžiku dokonce uvědomuji, že mám pusu roztaženou od ucha k uchu. Ta trať je opravdu nádherná! Stálá změna rytmu, délky kroku, stylu jízdy. U nás nic takového nenajdete. Snažím se nevšímat označených kilometrů, přesto se po první velmi svižné desítce neubráním myšlence, že za tři kilometry dojedu na start Jizerské 50. Všech sedm občerstvovaček je dobře připraveno, asi je na nich i jídlo, ale já doufám, že mi bude stačit ionťák. Zhruba na dvacátém kilometru se už tvoří stabilní skupinky, velmi hezky spolupracující. Na pětačtyřicátém milníku se trať srovnává a už to je jen o výdrži. Soupaž, soupaž, soupaž. Ale opravdu „jen" těch posledních osmnáct kilometrů. Občas, aby člověk nezapomněl, že má i nohy, je malinký kopeček, bohužel cíl je níž nežli start a vosku už asi taky ubylo. Popravdě? Začátek byl příjemnější. Alespoň ale koukám kolem sebe a opakovaně mi vytane: „No, takový Doksy." A je to pravda. Ale hezké Doksy. A zasněžené. Skoro škoda, že jsem v cíli. Zde všechny čeká občerstvení, dokonce je možné využít i sprchy a saunu! (Ale tu jsem našla jen pro muže. Ach, ta diskriminace.) Pak ještě vyhlášení, které si bohužel spolu se mnou nemohli užít mé deset let staré madshusky, neboť mi byly vyměněny za nové. Prý ať nedělají ostudu. Ha, to všichni koukali, jak sviští! Jen na stupně nemohou. U lyží ale na věku nezáleží. Alespoň u mimořádných kousků ne. V autobuse pak užívám příjemně unaveného těla, druhý den se ráno ještě stihnu před odletem pár kilometry rozloučit a domů. Nakonec to nebyl zas tak špatný nápad. Je to velmi příjemný závod s pěkným profilem, podpořený příjemnou společností a dobrými pocity. Závěr? Doporučuji!

Poznámka redakce: Jestli vás zajímá, jak Zuzka dojela, pak vězte, že o svůj výsledek se s vámi nechtěla podělit čistě ze své skromnosti. Jak již naznačuje její popis výměny lyží při vyhlašování, stupně vítězů si užila, když dojela na perfektním třetím místě. Výsledek "české expedice" ještě podtrhl Stanislav Řezáč. Ten skončil jen o jedno místo hůře, o pouhých 11 vteřin za vítězem Andersem Auklandem. Navíc vyhrál 2 rychlostní prémie.