Díky podpoře českého atašé v Calgary, pana Jelínka, jsme našli výborné tréninkové podmínky ve středisku Mount Norquay u městečka Banff, které je centrem stejnojmenného národního parku. Příroda a hory jsou zde nádherné, ale na to abychom si jich mohli nějak užít, není při trénincích a závodech bohužel čas. Můžu jen říct, že pro člověka zvyklého na evropské hory vše působí velmi rozlehle a opuštěně. Široká zalesněná údolí a desítky kilometrů silnic, kde člověk nenarazí na žádnou vesnici. Podobně to vypadá i v samotném Lake Louise, které se rozhodně nepodobá střediskům, které známe z Evropy. Je to vlastně sjezd z dálnice, u kterého je benzinová pumpa, několik málo domů s apartmány k pronajmutí a o dva kilometry dál je lyžařský areál. Jezero Lake Louise, nad kterým se vypíná skalní stěna s impozantním Viktoriiným ledovcem a podle kterého se toto místo jmenuje, je na protější straně údolí. U jezera je také obrovský luxusní hotel, kde jsou ubytováni všichni účastníci Světového poháru.

A teď k samotným závodům. Trať v Lake Louise nepatří ve Světovém poháru mezi ty nejtěžší, ale patří k těm rychlejším. Jsou na ní tři skoky, řada skluzných pasáží, ale i několik technicky náročných zatáček. Dá se říct, že tento sjezd je těžký právě tím, že se rozhoduje v několika málo místech a případnou chybu už nejde nikde dohnat. Podle mě je nejobtížnější Fischnet turn, což je zatáčka následující po skoku u Coaches Corner (většina míst na sjezdových tratích SP má svá jména, uvádím je zde spíš pro zajímavost). Do této zatáčky se přijíždí poměrně vysokou rychlostí (cca 110 km/h), je odkloněná a výjezd není dobře vidět přes horizont. V této zatáčce se rozhoduje, jak závodník projede nejprudší část tratě (Fallaway, to určitě znáte z TV), která už je mnohem jednodušší a ve které se hlavně snaží získat co nejvyšší rychlost do následující mírné části. Při nájezdu do roviny se rychlosti pohybují něco přes 125 km/h.

První trénink vyhrál Cuche, já jsem jel spíš opatrně a ztratil jsem na něj přes 4 vteřiny. Druhý trénink vyhrál Walchhofer, já už jsem trochu víc závodil a ztrátu jsem snížil na 3 vteřiny. Výsledky tréninků obecně ale moc nevypovídají o tom, jak by mohli vypadat výsledky závodu, protože každý k té tréninkové jízdě přistupuje jinak a také se někdy ještě testuje materiál. V sobotním závodě jsem měl výborně připravené lyže a některé pasáže jsem projel opravdu dobře (na jednom z mezičasů jsem byl dokonce 5.), ale udělal jsem i několik chyb, které mě nakonec stály bodované místo. Nakonec jsem dojel 36., se ztrátou 2,32 s (a na bodované místo jen 0,2 s) a byl jsem docela spokojený, protože jsem v závodě předvedl nejlepší z těch tří jízd. Taky posun ze startovního čísla 53 byl slušný.
Horší to bylo v neděli v SG, kdy jsem naopak se startovním číslem 32 dojel na 44. místě. Nebyla to úplně špatná jízda, ale měl jsem velké problémy právě v rozhodující zatáčce Fischnet (SG bylo samozřejmě postaveno jinak než sjezd, ale tato zatáčka byla opět těžká a důležitá). Neodhadl jsem dobře začátek oblouku, na ledovém povrchu jsem odskákal daleko od ideální linie a tím ztratil většinu rychlosti.

Závody byly bohužel opět poznamenány dvěma těžkými zraněními. TJ Lanning v sobotu a John Kucera v neděli museli být ze svahu transportováni helikoptérou a pravděpodobně pro ně letošní sezona skončila. V rychlostních disciplínách vlastně neexistuje něco jako lehká nebo bezpečná pasáž, protože stále se závodníci pohybují vysokou rychlostí a jakákoli drobná chyba nebo ztráta koncentrace může mít velmi vážné následky.

Do Beaver Creek nejedem, raději jsme se přesunuli zpět do Evropy, konkrétně do Val Thorens, kde se pojede obří slalom Evropského poháru.

Zdraví Petr Záhrobský

 

• Všechny zápisníky Petra Záhrobského najdete zde