«Nikdy jsem vědomě nevzal žádný zakázaný podpůrný prostředek a už před vynesením trestu jsem řekl, že budu-li prohlášen vinným, ukončím kariéru. To právě teď činím,» řekl novinářům a světové lyžování opustil se vztyčenou hlavou. Následně se rozhodl zažalovat společnost Ultimate Nutrition, jejíž výživové doplňky podle něj zavinily nález nandrolonu v jeho těle. V soudním sporu ho zastupuje zkušený kalifornský právník Howard Jacobs, který už v dopingových případech zastupoval například bývalého světového rekordmana na stovce Tima Montgomeryho.
Je mi jasné, že už asi máte plné zuby diskutování o vaší dopingové kauze, ale chtěl bych se zeptat, zda už soud dospěl v případu Hans Knauss versus Ultimate Nutrition k nějakým poznatkům.
Kdepak, počítám, že to bude trvat minimálně rok, možná rok a půl. Všechny podklady jsme soudu dodali někdy na konci zimy, takže zatím nic nevím. Ale pro mě je v téhle věci nejdůležitější fakt, že FIS uznala, že jsem nic nebral vědomě. Nejsem žádný podvodník. Smutné ovšem je, že jsem dostal stejný trest, jako kdybych se denně cpal anaboliky. To je nefér. Řeknu vám jedno, Světová antidopingová asociace je šílená mafie, i když ta skutečná mafie je asi lépe organizovaná. Ale nechme to být. Pro mě už je to minulost, život jde dál.
Závodil jste hodně dlouho, zúčastnil jste se spousty vrcholných lyžařských soutěží a získal na nich tři medaile. Je to hodně, nebo málo?
Na první olympiádě jsem byl už v Lilehammeru, tam mi to ještě moc nejelo, v Naganu už jsem ale získal stříbro v super G a v Salt Lake City jsem pak vypadl s nejlepším mezičasem v obřáku. Na světových šampionátech to bylo podobné, ve Sv. Mořici jsem v obřáku skončil tři setiny za Bode Millerem a bral zase stříbro, což ovšem nebylo nic proti mistrovství světa ve Vailu. V roce 1999 jsem tam v super G ztratil jednu setinu a byl až třetí. První byli ve stejném čase Kjus s Maierem. Zní to, jako bych byl trochu smolař, asi jsem toho mohl vyhrát víc. Spočítali jsme, že celkově mě osm setin vteřiny dělilo od dvou zlatých a dvou stříbrných medailí, takže to určitě mohlo být lepší. Ale nestěžuju si, třeba mě to posílilo do dalšího života.
Ale nezmínil jste ten úplně první světový šampionát u vás ve Schladmingu.
Aha, to je pravda! Bylo mi deset a nesl jsem při zahájení švédskou vlajku. A hádejte, kdo vedl švédskou výpravu. Stenmark, můj velký idol! Bylo vynikající vidět, jak to na takové akci chodí. Od té doby už jsem chtěl být jenom lyžařem – závodníkem.
Vy jste doslova schladmingský patriot, že? Nemrzelo vás někdy, že se neúčastníte dnes velmi populárního nočního slalomu, který se tam v rámci Světového poháru jezdí?
Samozřejmě. Ve Schladmingu jsem se narodil a žiju tam celý život, bylo by skvělé jet takový závod v domácím prostředí. Bohužel slalom je jediná disciplína, kterou jsem nejezdil. Chtěli jsme do Schladmingu dostat také závod v obřáku, to byl vždycky můj sen, ale zatím se to nepovedlo. Noční slalom ve Schladmingu má podle mě nejlepší atmosféru ze všech závodů Světového poháru a při obřím slalomu by to určitě nebylo jiné.
Váš bratr byl také úspěšný lyžař, že?
Já mám tři bratry a sestru, ale vy se asi ptáte na Bernharda. Hodně toho dosáhl v US Pro Tour, někdy kolem roku 1997 se ale vrátil do Evropy a ještě jel za Slovinsko na olympiádě.
Závodění v americké profesionální sérii zlákalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let nejednoho Evropana. Vy jste o tom nikdy nepřemýšlel?
Určitě bych o tom přemýšlel dnes, kdyby Pro Tour ještě existovala. Ale když jsem se o tom s Bernhardem kdysi bavil, sám mi Ameriku rozmluvil. Věřil, že se v Rakousku prosadím, a měl pravdu.
Jakou měla v té době US Pro Tour úroveň?
Když do Ameriky odcházel brácha, závodil v Pro Tour například Phil Mahre, také spousta vynikajících Švédů a samozřejmě Rakušanů, mělo to výbornou úroveň, srovnatelnou s World cupem. Rozdíl byl v tom, že zatímco v Evropě bylo těch top závodníků třeba patnáct, v Americe třeba pět, šest. Ale ti by klidně vyhrávali i ve svěťáku.
A co peníze?
Bernhard v Americe vyhrál přes osmdesát závodů, což byl světový rekord, takže si určitě přišel na dobré peníze. Ale na druhou stranu vyhrát to samé ve Světovém poháru, vydělal by člověk víc.
To jsou samá kdyby, ale všechno už je to minulost. Co dělá slavný bratr slavného bratra, teď tedy myslím vás, dnes?
V žádném případě se nenudím. Spolukomentuji lyžování pro rakouskou televizi a také pro ně jezdím jízdy s kamerou. To je skvělá věc, třeba v Kitzbühelu jsem to vzal s kamerou v ruce dost rychle a ty záběry jsou pak opravdu zajímavé. Takhle si všichni můžou alespoň přibližně představit, co asi závodník při Hahnenkammu zažívá.
Stále jste také zůstal věrný značce Fischer.
To je pravda, dělám pro Fischer nějaké PR akce, vystupuji jako ambassador značky. Když se v televizi objevím v kompletním vybavení od Fischeru, má to pro firmu určitý význam. Také se ale částečně podílím na vývoji lyží, hlavně testováním.
Takže jste dal požehnání také novému systému Flowflex?
Flowflex je výborná věc. S touhle deskou se jezdí zase o něco lépe, pohodlněji. Perfektně tlumí drobné nerovnosti, všechno jde velmi plynule.
Bude podle vás Flowflex vhodný také pro velmi sportovní, řekněme závodní jízdu? Zkoušel jsem Flowflex na slalomce RC4 Worldcup SC a překvapilo mě, jak měkce systém pracuje.
Určitě bude dobrý i pro závodění. Ještě pořád na něm pracujeme a samozřejmě je třeba najít správný mix, aby byla deska v kombinaci s lyží ideálně pružná. Přitvrdit ale nebude problém, princip, na kterém Flowflex pracuje, je správný. Ačkoliv systém působí celkově měkce, musíte uznat, že i ve vysoké rychlosti na tvrdém podkladu drží perfektně.
Nevím, nejezdil jsem na ledu. Vy máte vůbec rád rychlost, a to v každé její podobě, že? Pořád máte tři motorky?
Už ne, tu nejrychlejší jsem prodal. Ale já i manželka pořád máme Harleye. Lyžaři zkrátka motorky milují, asi to má s lyžováním dost společného.
Jenomže z vás se přes léto stal regulérní automobilový závodník.
Auta mě taky baví. Sepp Renauer mi nabídl vyzkoušet si Porsche 911 GT3. Slovo dalo slovo, párkrát jsme testovali a nakonec jsme se se stájí Renauer Motorsports dohodli na mé účasti v evropské sérii FIA GT 2006. Fakt mě to baví a kdo ví, třeba začínám novou sportovní kariéru?
