Hrst vzpomínek na Luboše Brchela

«Du a na nikoho nečekám!» Vždycky po snídani takhle oznamoval Luboš Brchel, Kladeňák z LK Vočko, že si obul boty a odchází na lanovku. Hnal se za medailí jako pes za buřtem a píseň z filmu Bílé opojení s praotcem sjezdařů Hannesem Schneiderem mohla být klidně jeho životním heslem: «Zwa Bretter und gefügiger Schnee, Juchee! Das ist meine höchste Idee!» Volně přeloženo: «Šusovat na prknech, být svahů král – můj jediný ideál».
snimek1-p1.jpg

Poprvé jsme spolu závodili v roce 1938 na jarním sjezdařském sletu Velká noc Sväzu lyžiarov RČS na Zlomiskách, kde jsme konečně také mohli vidět tehdejší sjezdařská esa Hromádku, Čtvrtečku, Aschera a Beinhauerovou jak zápolí o vítězství. Před závodem se stoupalo na «psech» ze Štrbského plesa na Popradské pleso, kde byl cíl jak sjezdu, tak slalomu. Odtud se tedy ještě pokračovalo dvě hodiny ke startu dámské a dorostenecké trati. Tyto výstupy nám sice pořádně zahřály svaly, ale na soustavné najíždění záludných úseků závodní trati nezbyl čas. S Lubošem jsem si potřásl rukou až při předávání plaket: sjezd dojel o tři vteřiny rychleji a ve slalomu jsme si pak udrželi svá pořadí ze sjezdu. Dmuli jsme se pýchou, že jsme zajeli rychleji než Růžena Beinhauerová, jež suverénně kralovala v dámských soutěžích. Tyto «předháňky» byly poslední bezstarostné jamboree sjezdařů v předválečném Československu.

Po mnichovském rozdělení naší vlasti jsme se pak utkali jako junioři až na válečném MS na radhošťské sjezdovce, vedoucí od kapličky dlouhým spirálovitým průsekem bez kontrolní branky na pláně nad Rožnovem. Ve své honbě za vítězstvím si tenkrát Luboš za šera prosekal řídkým lesem nenápadný uzoučký průjezd, jenž mu dovolil «říznout zatáčku» a tak značně zkrátit trať. Jeho strategie byla technicky krkolomná a navíc se objevilo další překvapení: jeden z bafuňářů krátce před závodem zablokoval vjezd do «Brchelovy stezky» ostrevou, ležící na okraji sjezdovky, protože v tu chvíli už nemohl zvýšit počet kontrolních branek. (Ostrevy jsou suché špičky smrků, na nichž se suší seno.) Když Luboš dojel coby předjezdec slalomu, do něhož se nekvalifikoval, vypadal spíš jako po boxerském matchi než po nenáročném sjezdu na Valašsku.

Naše kamarádství vykrystalizovalo hlavně v druhé půli války, po Lubošově přesunu do Innsbrucku, kde mohl trénovat s rakouskými závodníky mezinárodní úrovně. Jen tak mohl doufat, že se kdy zařadí do mezinárodní třídy. Na konci listopadu 1942 dal Karlu Pekárkovi a mně vědět, že tyrolské hotely trpí v důsledku mobilizace nedostatkem učitelů lyžařství a že Schilehreři, jakož i nájemní lyže, jsou žádajícím hotelům přidělováni agenturou Skikurse Innsbruck. Navíc nám poradil, že instruktoři a horští vůdci musí absolvovat kurs arlbergských metod konaný v nejbližších dnech na Kühtai v Oetztalských Alpách. Krátce poté jsme se s Lubošem sešli a odstartovali autobusem do Griesu v Sellraintalu. Odtud jsme šli pěšky na Kühtai - středověký klášter, 2000 metrů nad mořem, zmodernizovaný na loveckou chatu císaře Franze Jozepha a později na hotel. Do nebezpečí místních hor nás zasvěcoval veterán, Herr Gärtner: «Vstoupíte-li na tvrdou návěj a uslyšíte-li wumm, Achtung!, jde o Schneeschild. Prolomení jeho klenby může rozpoutat lavinu, která vás neudusí jako prachová lavina, ale umlátí vás sněhovými krami.» Po kursu jsme sjeli zpět do Griesu, kde jsme se dověděli, že náš autobus nepřijede. Innsbruck byl bombardován a nádraží bylo hlavním terčem. Tyrolskou návsí zazněla vulgární česká kletba. Luboš očekával zásilku dvou párů norských Mariusek, které, jak se ukázalo, vzaly za své nebo je někdo ukradl. Noční pochod v lyžařských botách a ranní, velmi riskantní autostop pak ukončil toto dobrodružství.

O Vánocích jsme začali učit, Luboš na Seegrube (1905 m n. m.) nad Innsbruckem, já v Lisens v Sellraintalu. Krátce potom však Luboš na vyučování klientů rezignoval, protože se chtěl výhradně věnovat svému vlastnímu tréninku, a já převzal jeho místo na Seegrube. Po Novém roce 1943 jsme spolu sice občas sjeli z Hafelekaru (2354 m n. m.) na innsbrucký Hungerburg, ale Luboš už většinou trénoval v Seefeldu a v Garmischi s rakouskými závodníky, kteří nebyli v armádě. Živořící lyžařské kluby příležitostně uspořádaly exhibiční závody, kde Luboš postupně asimiloval jak techniku, tak závodní výkonnost alpské elity - minimální hranění, uzounký plynulý smyk, seelosovskou eleganci, pohybovou kázeň a finessu v najíždění slalomových branek. Koncem března jsem i já skončil lyžařské kurzy a začal trénovat s Lubošem. Jeden týden jsme se vypravili do Bischofshofenu na závody Der Wilde Kaiser. Ve vlaku tenkrát tajná policie zatkla dezertéra - horského myslivce v plné polní, který se, chudák, skrýval na záchodě. Na závodech jsme se oba umístili dobře, Luboš v 1. a já ve 2. výkonnostní třídě.

Tak jako všichni v naší generaci, musel i Luboš čekat další tři roky, než mohl po válce prokázat svůj kalibr ve vrcholných mezinárodních soutěžích. Nejlépe se mu to zadařilo v zimě 1947 na mürrenském Kandaharu, jehož hlavním čestným hostem byl tehdy zakladatel sjezdařských tradic, 80letý Arnold Lunn. Lubošova bronzová medaile za Italem Zenem Colem a Francouzem Oreillerem je snad nejvýznačnější triumf československé poválečné sjezdařiny v konkurenci, kde startovali Couttet, Rominger, Molitor, Blanc, Gabel, Noggler, stejně jako Lubošův dlouholetý pražský rival Tonda Šponar.

Jejich další soukromý souboj téhož roku se odehrál na Poháru osvobození na Luční hoře. Oba jeli na ostří nože a žádný z nich závod nedokončil. V souladu s příslovím «když se dva perou, třetí se směje» bylo tenkrát přisouzeno mně, abych zakusil slavit vítězství nad zdatnějšími soupeři. Tento květnový obří slalom naši závodní sezonu ale nezakončil. V červenci jsme v Palackého ulici, před Příhodových prodejnou umělých květin, naložili hromadu lyží na nosníky Jeepu vyřazeného z americké armády - mužstvo sestávalo z majitele vozidla Franty Příhody, Luboše, Tondy, vedoucího Jarky Čtvrtečky a pisatele této nostalgické črty. Naším cílem byl obří slalom na Grischon/Aletchském ledovci.

Ošlehaní deštěm a větrem jsme dojeli do Lauterbrunnen a odtud pokračovali zubačkou přes Wengen do hotelu, vytesaného na konečné stanici do útesů Jungfrau. Závod se konal po vysilující jednodenní aklimatizaci 3500 m n. m. brzo ráno na rozbředlém sněhu, kde rozhodovaly hlavně vosky, lyže a váha závodníka. Všichni jsme dojeli v přijatelném pořadí, ale za daných podmínek bylo nesnadné soutěžit se Švýcary, jedoucími na nejprvotřídnějších lyžích namazaných specialistou firmy Tobler. Přestože jsme plánovali pár dní letního tréninku, vzhledem ke kvalitě sněhu jsme si raději zajeli zaplavat do Itálie. Na zpáteční cestě jsme v tisku četli o sovětském zákazu československé účasti na Marshallově plánu hospodářské rekonstrukce poválečné Evropy. Poprvé jsem tehdy začal uvažovat, mám-li se vrátit a dokončit svá studia na právnické fakultě. A nebyl jsem sám. Celá parta sice dojela do Prahy, ale v lednu 1949 byli v exilu tři z nás včetně Frantova Jeepu. Nezbyl mi tehdy ani čas, abych Lubošovi na rozloučenou řekl: «Du a na nikoho nečekám.»

Životopisná črta Dušana Břeského

Vyprávění pamětníků o příhodách, příbězích a událostech dávno minulých bývá pro mladší generace velmi zajímavé. Proto jsme byli velmi potěšeni, když nám pan Dušan Břeský nabídl ke zveřejnění své vzpomínky. Po jejich přečtení jsme však došli k závěru, že by nebyly úplné, kdybychom je nedoplnili o několik slov o autorovi samotném.Dušan Břeský


Dušan Břeský se narodil 15. srpna 1920 v Přerově. Sportovní vavříny prý nikdy nebyly jeho hlavním životním cílem. Jako kvintán totiž zamýšlel stát se prezidentem a po soustavnější četbě státní ústavy dokonce ministerským předsedou. Protože předpokládal, že národ neudělí politický mandát studentovi, začal provizorně, ale zcela radostně, ukájet svou ctižádost na různých sportovních kolbištích. Nejdříve obdivoval Rodericha Menzla (6. na mezinárodním tenisovém žebříčku) a aby byl jako on, trénoval sprinty na lehkoatletické dráze SK Slavie pod dozorem Teda Mereditha, trenéra národního a slávistického mužstva. Na Davis cup a Wimbledon mu prý nezbyl čas, neboť propadl sportu docela jinému - lyžaření! O Vánocích 1926 stál poprvé na zasněženém kopci a o deset let později, o Velkej noci Sväzu lyžiarov na Zlomiskách, odstartoval do svého prvého závodu. Klání se uskutečnilo na dámské, nedostatečně ušlapané trati, v mlze a sněhové vánici - jak dnes vzpomíná: «Učiněná katastrofa! Upadl jsem nejméně jednou, ale jak dosvědčuje má měděnkou pokrytá plaketka, obsadil jsem ve své kategorii padavků třetí místo.» (Průběh téhož závodu o rok později viz: «Hrst vzpomínek na Luboše Brchela».) Na válečných mistrovstvích na Radhošti v kategorii juniorů pak skončil čtvrtý (za Q. Mannem, O. Jarolímkem a T. Šponarem) a o rok později dokonce třetí ve druhé třídě, což mu zajistilo postup do třídy první. Z jeho mezinárodních startů vyzdvihněme zejména Akademické mistrovství světa v Davosu 1947: sjezd 9., slalom 7. a Semaine internationale du ski 1947 v Chamonix, kde na ledové a velmi strmé trati dojel 21. ve sjezdu, 16. ve slalomu a asi 12. v kombinaci, což ho pasovalo na nejúspěšnějšího Čechoslováka. Kromě závodní činnosti v té době rovněž fungoval i jako člen výboru a náčelnictva SLRČS a byl i častým instruktorem a zkušebním komisařem na kursech pro vedoucí a cvičitele. Na podzim 1943 navíc zveřejňuje svůj první román «Bez konce jsou lesy» a o tři roky později další dílo «Hory, lyže, sníh», které napsal s autorskou spoluprací ing. Ládi Nováka, Tondy Šponara, grafika Karla Pekárka a s poradní spoluprací Jarky Lukeše, Brchela a Dr. Ervína Mathého.

Tou dobou však již pomýšlel na odchod do zahraničí, neboť nechtěl žít pod komunistickým diktátem. Zažádal proto o postgraduální stipendium v rámci belgicko-československé kulturní dohody, sehnal kolem padesáti potřebných dokladů a doporučení a na Nový rok 1949 odjel do Bruselu. Po vypršení platnosti pasu se stal uprchlíkem. Když pak o Vánocích roku 1950 napadl v Ardennách sníh, bez otálení si s Ludvíkem Machem, běžcem KLV a tehdejším zaměstnancem bruselského Čedoku, otevřel lyžařskou školu ve Spa. Touha lyžovat ho neopustila ani po přesunu za oceán. V Kanadě pracoval jako reportér Calgary Heraldu, ale o víkendech si přivydělával v Banffu jako učitel lyžařství. V Seattlu sice pracoval jako univerzitní asistent na doktorátu, ale ve volných chvílích hobloval sjezdovky na Stevens Passu, White Passu a na Mt. Baker. Po zakotvení na univerzitě v Calgary se udržoval ve formě na svazích kolem Lake Louise, na Sunshine a na Panorame. Na závěr dodejme, že v roce 1988 se pan Dušan Břeský stal emeritním profesorem a jeho humanistický odkaz tvoří kritická trilogie Literární praxe.

Článek má tyto nálepky historie
E-mail:
Váš text:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
E-mail:
Váš text:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Dušan Břeský / 19-12-2007
Název:
Kategorie:
Místo:
GPS:
Vybrat fotografii:
Max. rozlišení 1920x1200, max. velikost 2MB
Popis:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Videa na našem webu neskladujeme. Přidat nové video je možné pouze tak, že originál nahrajete na server YouTube a nám sdělíte link.
Název:
Kategorie:
Místo:
GPS:
YouTube adresa:
Vybrat fotografii:
Max. rozlišení 1920x1200, max. velikost 2MB
Popis:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Název:
Typ inzerce:
Nabídka Poptávka
Cena:
Telefon:
E-mail:
Kraj:
Kategorie:
Přidat obrázek 1:
smazat
Přidat obrázek 2:
smazat
Přidat obrázek 3:
smazat
Max. rozlišení 1920x1440, max. velikost 3MB
Popis zboží:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit