“Odhadl bych, že do školy nám chodí zhruba 30 % žáků s nesprávně zvolenými holemi,” odhaduje instruktor Nyč školy běžeckého lyžování Dan Baran. “Paradoxně se nedá říci, že čím ambicióznější lyžař s lepší výbavou: ať fyzickou, či materiální, tím lepší hole. Tím dražší, to možná. Jenže o ceně to vždycky není,” vysvětluje Baran. "Nehledě na to, že spousta žáků má problémy také s tím, jak své sebedražší hole správně používat. Ale to už je téma zase na jiný článek."
Začněme tím nejdůležitějším. Jak dlouhé hole si pořídit. Nesprávná délka je problémem v 80 % případů. Většinou je na vině staré a stále přikrmované pravidlo “čím delší tyč, tím lepší záběr”. Jenže tak to není. Příliš dlouhá hůl ubírá na efektivitě záběru, jakoby tlačí lyžaře do narovnání i ve chvíli, kdy je třeba se do odrazu “položit” a tím znemožňuje správné technické provedení. Kratší hůl má zase za následek přenos menšího množství síly do záběru a nutnost vynaložit násobné množství energie.
Jednoduché pravidlo zní, že při vybírání hole by na suchu měl grip:
- v případě klasiky končit těsně nad ramenním kloubem
- při výběru hole na bruslení končit někde mezi bradou a nosem (k puse)
Půjdeme-li na to trochu odborněji, pak naprostá většina populace se s délkou běžeckých holí trefí do jednoduchého vzorce:
- délka holí na klasiku = výška lyžaře * 0,85
- délka holí na bruslení = výška lyžaře * 0,9
+/- 2,5 cm podle síly paží. Všeobecně platí, že kratší hole jsou vhodnější pro dobrou techniku.
Pozor na různé měření délky u jednotlivých výrobců. Někteří měří hole od hrotu po konec gripu (tedy v celé délce) a jiní jen po místo, kde z gripu vychází poutko. Veškeré výpočty jsou vztaženy právě na “bod otáčení”, tedy upevnění poutka. To, o kolik centimetrů hůl “přečuhuje”, není pro nákup důležité.
Zkrátit hole není problém
Patříte-li do té početné skupiny lyžařů, kteří už nějaký ten pátek brázdí stopu, ale až dnes jste se dozvěděli, že vaše hole se svojí délkou od těch ideálních notně odlišují, máte v podstatě dvě možnosti:
V případě, že vaše hůlky jsou příliš dlouhé, je to ta lepší varianta. Zkrácení je otázkou pár minut a provedou ho v kterékoliv lyžařské speciálce, nebo to hravě zvládnete doma. Grip stačí nahřát, ideálně v horké vodě (pokud je korkový, zabalte ho do igelitu) stáhnout, hůl uříznout, v případě potřeby nanést trochu lepidla a nasadit zpět. Dejte si přitom pozor na správné natočení madla proti talířku – po nasazení je korekce složitější, po zaschnutí nemožná. Pokud nechcete přidávat lepidlo, pomozte si alobalem, do kterého grip po sundání zabalíte a lepidlo tedy neztvrdne. Většina dnešních holí má průměr tubusu 16 mm a totéž samozřejmě i gripy. Pokud změříte něco jiného (dříve bylo běžné 17 mm), občas se vám povede nasadit Excel grip, jehož vnitřní průměr je 16,5 mm. Jinak si zkuste pomoci smirkovým papírem a... silou.
Druhá varianta, hole příliš krátké, se řeší o poznání složitěji. Nezbývá totiž, než prodej nebo darování a nákup nového páru.
Hliníkové, nebo karbonové?
Samozřejmě že při výběru běžeckých holí je třeba zohlednit ještě mnoho dalších faktorů než délku. Na celkovém pocitu z odrazu se podílí materiál, z něhož je hůl vyrobena, provedení rukojeti, gripu, poutka (včetně případného systému jeho odpojování), konstrukce talířku i kvalita hrotu.
Podrobněji jsme se na parametry tvořící ideální hůl pro běh na lyžích podívali ve SKI magazínu – prosinec 2013: Velký test hůlek pro běh na lyžích, kde si zároveň máte možnost prohlédnout výsledky porovnávání patnácti párů ze všech cenových kategoriích. V testu jsme měli modely za 2 000 Kč i Swix Triac 2.0 s maloobchodní doporučenou cenou 9 100 Kč.
Úplným základem je rozdělení holí dle materiálů, ze kterých jsou vyrobeny. Na jedné straně kvalitativního a cenového spektra máme hole hliníkové (cena ve stovkách korun), které jsou vhodné pro rekreační běh. Jejich výhodou je odolnost a trvanlivost; nevýhodou hmotnost a nízká tuhost. Na straně druhé najdeme tubusy z karbonu, které jsou téměř dokonale tuhé, lehké, ale extrémně křehké a drahé. Kompromisem jsou tzv. kompozitové hole kombinující karbon se sklolaminátem. Ty se v závislosti na podílu uhlíkového vlákna cenou i vlastnostmi přibližují buď první, nebo druhé zmíněné skupině.
Ptáte se, proč je důležité bazírovat na gramech a tuhosti, když průhyb při odrazu je často téměř neviditelný a rozdíl v hmotnosti pár gramů? Jenže ono těch odrazů provedete na kilometru přes 200. A tak, když vezmeme rozdíl v hmotnosti hole karbonové a hliníkové (200 gramů), dělá to rázem 40 kg. Na pouhých tisíci metrech. Více jsme se těmhle číslům ostatně věnovali právě v již zmíněném testu.
Malý/velký detail: moderní poutka
Tuhá hůl také umožňuje lepší přenos energie, protože u měkké přechází síla vynaložená do tahu a odrazu částečně do prohnutí. Lehká a vyvážená hůl se při dokončení záběru i snadněji stabilizuje mezi prsty a není problém ji přes poutka vrátit vpřed. A právě poutka jsou tím posledním z důležitého, čemu byste při koupi měli věnovat pozornost. Jistě, i velikost košíčků a další detaily hrají svou roli, většinou ale bude jejich kvalita úměrná výběru na základě již uvedených vlastností.
Poutka můžeme v zásadě rozlišit na dva typy: klasická jednoduchá, používaná dodnes ve sjezdovém lyžování plus u levnějších modelů pro běh a moderní asymetrická (pravá, levá), která fixují ruku k holi mezi ukazovákem a palcem. I když jde zdánlivě o drobnost, první řešení lze doporučit jen úplným začátečníkům nebo kovaným turistům. Myslíte-li to s během alespoň trochu vážně, na dříve běžné uchycení v klidu zapomeňte. Rozdíl je asi jako mezi moderním vázáním a vousatou "75kou”.
V posledních letech získávají na popularitě různé systémy odepínání poutek jako Leki Trigger Shark, Swix Just Click nebo KV+ Clip system. Stejně jako ve sjezdovém lyžování při nich odpadá nutnost manipulace s pásky. Nezanedbatelnou výhodou je i pevná fixace nastavení, takže hůl držíte vždy v ideálním, jednou nastaveném úchopu. Vývoj click/clip řešení je ve velké míře hnán potřebami biatlonistů, kterým šetří drahocenné vteřiny během manipulace s holemi na střelnici.
