Na úvod je důležité upozornit, že lyžování v Austrálii není až tak neuvěřitelným počinem, jak se na první pohled zdá. V Evropě je mnoho instruktorů, kteří pravidelně každý půl rok mění místo trvalého bydliště z alpských vesniček na australské Sněžné hory a stejně tak mezi profesionálními lyžaři je trénink u protinožců vcelku běžnou záležitostí. Ostatně pro příklad není nutné chodit daleko – letos byla v «teplých krajích» pilovat skoky třeba naše nejlepší akrobatická lyžařka Nikola Sudová. Pravda, srovnávat program Nikoly s úmyslem proběhnout si v amatérsky závodním tempu jeden dálkový běh (byť dozajista ten první v sezoně), možná není úplně fér, ovšem pokud nějakého vášnivého lyžaře již omrzely tradiční způsoby dovolené a chce prožít to, co před ním v Čechách jen hrstka vyvolených, rozhodně by měl o své účasti přemýšlet. Start na Kangaroo Hoppet je totiž bezesporu velmi nevšedním zážitkem umožnujícím notně prodloužit následující zimní sezonu.
Stejně jako při obdobných závodech v Evropě, je také v Austrálii připraveno na nápor závodníků hned několik různě dlouhých okruhů. Hlavní závod Kangaroo Hoppet je vypisován na 42 kilometrů volnou technikou, kratší Birkebeiner na 21 kilometrů a «dětský» Joey Hoppet na sedm.
«I když z tréninkového hlediska nemá krátký pobyt na sněhu uprostřed léta žádný význam, chtěl jsem závod vždy vyzkoušet. Na start se mi podařilo postavit v roce 2002 a bylo to perfektní. Běhali jsme mezi eukalypty, navíc se mi podařilo vyhrát. Bohužel účast na australském laufu trochu komplikuje cestování a složitá aklimatizace, hlavně při návratu. Pokud by se někdo chtěl závodu nejen zúčastnit, ale pomýšlet i na dobré umístění, doporučuji vyhradit si minimálně pět dní na srovnání se s časovým posunem. Cesta zpět je ještě náročnější, organismus je unavený, navíc reaklimatizace bývá asi dvakrát delší. Závod bych jednou za život doporučil každému, a když už tam budete, zůstaňte o pár dnů déle a využijte jarní sníh ke klidnému, pozávodnímu lyžování.»
Cesta kolem světa
Přes všechny zajímavosti, které srpnové zahájení zimní sezony v Austrálii nabízí, je jasné, že doprava je hlavním argumentem proč si nechat o stopě klikatící se mezi klokaními šlépějemi jenom zdát. Bohužel na start do Falls Creek to opravdu není pár zastávek vlakem a mimo dětí užívajících si svůj první let představuje cesta pro všechny zážitek srovnatelný se sledováním schůzí v poslanecké sněmovně. Z Prahy se na startovní čáru Kangaroo Hoppetu většinou létá přes Singapur, letadlo dosedá na runway melbournského letiště přibližně po čtyřiadvaceti hodinách letu. Bohužel následuje ještě 6hodinová projížďka australskou přírodou do 350 kilometrů vzdáleného městečka Mount Beauty. Zpestřením k nekonečnému sezení prý může být pozorování přírody, měnící se z evropsky letní na australsky zimní, ovšem zda tahle činnost stačí na zabavení po celých třicet hodin, není tak úplně jisté. Naštěstí se o zábavu občas stará i někdo jiný – například personál letiště. Ten při minulé australské misi české nestorky dálkových běhů Blanky Nedvědické požadoval zaplacení 50 eur za nestandardní rozměry zavazadla s lyžemi. Nad argumentem, že s lyžemi cestuje naše běžkyně pravidelně a nikdy nic podobného neplatila, se Australan za přepážkou zamyslel a s šibalským mrknutím odpověděl: «No a nemáte v tom náhodou rybářské pruty? Ty jsou zdarma.» Lyže následně vskutku vklouzly na palubu zdarma, coby kompletní rybářské vybavení. Sice lépe, kdyby se poplatky platily spíše za pruty nežli za lyže (minimálně ryby, lyžaři a milovníci zvířat by to přivítali), ale chcete-li ušetřit, doporučujeme nechat z lyžařského vaku koukat splávek.
Název závodu Kangaroo Hoppet bychom do češtiny mohli volně přeložit jako klokaní skok, s trochou fantazie a vzletu možná jako klokaní cesta. Pokud však takové spojení v někom vyvolává dojem, že tato exotická zvířata jsou standardní diváckou kulisou závodu, hluboce se mýlí. Je sice velmi pravděpodobné, že po cestě do Snow Mountains na nějakého zvířecího kapsáře narazíte, stejně jako na stovky pestrobarevných papoušků a další zástupce místní fauny, ale v horách jako by se po nich zem slehla. Tratě maratonu jsou natočeny na náhorních planinách ve Victoriině národním parku, kde je sníh stejně bílý jako u nás (možná o něco více) a hory svým rázem připomínají Krkonoše. Falls Creek si lze představit jako Harrachov či Špindlerův Mlýn. Je to středisko běžeckého i sjezdového lyžování s četnými hotely a penziony. Pro nás Evropany zůstává největší zvláštností běh na lyžích mezi olistěnými stromy pokrytými sněhem, neboť tradiční vegetaci hor v Austrálii tvoří asi čtyři až pět metrů vysoká, zakrslá forma eukalyptu, podobná jakési neopadavé bříze. Ve svých vyšších partiích následně stopy míří až do alpinského pásma, kde již jsou stromy vzácností, a které je možné přirovnat k jakékoliv vysokohorské krajině známé z okolních států. Za zmínku ještě stojí počasí. Na konci srpna se zima v Austrálii pomalu chýlí ke konci, nejvýstižnější je představa jakéhosi pozdního března. Sníh bývá povětšinou jarní, těžší. Při některých ročnících se teplota v čase závodu šplhala i přes deset stupňů, což už jsou podmínky umožňující opravdu velmi rychlé sněhové tání. Také se stalo, že tradiční dva okruhy musely být kvůli rozmarům přírody zkráceny, ale ještě nikdy se Kangaroo Hoppet kvůli nedostatku sněhu nezrušil.
Foto: Top Shots - Falls Creek, Charlie Brown a archiv Viktora Novotného