Letos hodlá rodák z Ostrova nad Ohří útočit na medaile nejen při mistrovství světa v japonském Sapporu, ale chce se prosadit i v celkovém pořadí Světového poháru. Tomu také přizpůsobil letní přípravu, která byla hodně netypická. Skoro by se dalo říct: experiment. Bauer se totiž přes léto připravoval společně s německým běžeckým týmem v čele s vítězem Světového poháru René Sommerfeldtem. A přípravu si pochvaloval, i když připustil, že skutečnou kvalitu odhalí až zima.
Prožil jste povedenou sezonu ozdobenou ziskem olympijské medaile, a přesto jste radikálním způsobem změnil letní přípravu. Proč?
Chtěl jsem poznat i jiné cesty, které vedou k úspěchu, a než jaké jsme dosud používali. A také rozbít stereotypy z předchozích let.
A podařilo se to?
Vše, co jsem od toho očekával, se povedlo. Byla to pro mě velká škola. Na mysli mám především styl trénování. Především objemy a různé poměry tréninkových prostředků. V běhu na lyžích se ale moc nového v létě vymyslet nedá. Běháte, jezdíte na kole a kolečkových lyžích. A z toho mícháte přípravu. Němci inklinují spíš ke kolečkovým bruslím, běh je zase víc česká cesta.
Přesto, nebyl to trochu risk vyměnit osvědčený způsob přípravy za něco nového, nevyzkoušeného?
Možná trochu ano. Je pravda, že jsem neměl žádná porovnání s předchozími roky, která by mně řekla, jestli jsem na tom líp, stejně, nebo hůř než v předešlých letech. Ale byla to především velká škola. Vidět v reálu, jak trénuje René Sommerfeldt, který dlouhodobě patří ke špičce ve Světovém poháru, je něco jiného, než o něm číst na internetu nebo slyšet z doslechu.
Takže jste vůči němu měl trochu respekt?
To zase ne. Nemám žádný důvod, abych se na něj koukal jako na hvězdu. Myslím, že v současné době jsme na stejné úrovni a společný trénink obohacoval oba. Minimálně motivací na tréninku. Když ho vidíte na rychlém tréninku krok před sebou, tak se snažíte zrychlit a být krok před ním. Pozitiva jednoznačně převládají.
A případná negativa?
To už jsem naznačil. Nemám žádná srovnání s předchozími lety. Musím čekat až do zimy. Mým požadavkem bylo, že chci absolvovat úplně všechno jako René. A s tím mi vyšla německá strana vstříc. Trénovali jsme naprosto identicky. Byli jsme vlastně nerozlučná dvojka. 
Je dobré vědět, že cest, které vedou k úspěchu, je víc. Když se to potvrdí, bude to super, když ne, budu vědět, že tahle cesta pro mě není. Ale kdybych to nevyzkoušel, jednou bych si nadával, že jsem tu možnost měl a nevyužil jsem ji.
Nemáte obavy, že si Němci před vámi něco schovali?
To ne. Není dost prostoru, aby něco schovali. Spíš jsem měl trochu obavy, jestli mi německá asociace společnou přípravu dovolí. Ale René měl sám velký zájem. Pokud byly nějaké problémy, tak s českým vedením SLČR, německé okamžitě souhlasilo. Uznalo i to, že finanční náklady na přípravu jsou jiné než u nás a dokonce nabídlo, že se na nich do určité výše bude podílet. To mě extrémně překvapilo.
Stačili Němci naopak něco převzít od vás?
Myslím si, že od půlky léta nebyli zvyklí mít tolik rychlých běžeckých tréninků. Postupně ale začali zvažovat, jestli běhání nemá lepší vliv než jen jezdit na kolečkových lyžích. I proto, že jsme bydleli na horách a povětrnostní podmínky bývaly špatné. Dráha byla často mokrá, klouzalo to. Nikdy se ale extrémně nevyptávali, jak trénujeme u nás. Jen občas, co jsme dělali v minulosti. Spíš já se koukal. Jsem prostě hlava otevřená.
Kolik vás bylo v tréninkové skupině?
Ve skupině jsme byli čtyři. René Sommerfeldt, já, Tom Reichelt, který byl třetí na Světovém poháru v Holmenkollenu, a Benjamin Seifert. Také jsem byl na dvou soustředěních, kde bylo kompletní německé mužstvo.
Jakým způsobem jste byl v kontaktu s českým týmem?
Jednou z mých povinností bylo absolvovat funkční vyšetření. Absolvoval jsem je v červnu a na konci září. I testy se proti loňsku změnily, proto nemůžu porovnávat, jak na tom jsem. To je trochu nepříjemné. Není to pro mě jednoduché, protože mám nejraději jistotu. Ale taky jsem stihl se svým osobním trenérem Mírou Petráskem jeden kontrolní test a byl jsem o něco rychlejší než před rokem. To je pro mě dobré znamení a trochu uklidnění. Proti předchozím letům mám víc kolečkových lyží a méně naběháno. Hůř na tom snad ale nejsem.
S osobním trenérem Petráskem spolupracujete stále?
Jsem pořád pod jeho dohledem. Ale stejně by naše příprava letos vypadala trochu jinak. Míra se stěhoval z Božího Daru do Liberce a já z Božího Daru nechtěl odejít. Takže to byla vlastně ideální doba vyzkoušet něco nového. S Mírou trénujeme od patnácti let, proto má porovnání, které já nemám. U mě to jsou spíš pocity, a to není přesné. Na devětadevadesát procent je ale moje příprava s německým týmem experiment jen na tuto sezonu, příští rok se už budu připravovat normálně s českým družstvem. Rád bych absolvoval ještě rok 2009 a 2010, takže mám před sebou ještě dost dlouhou cestu. A letošní přípravou si udělám představu, jak trénují jiní. Každých pět procent, o které se zlepšíte, je strašně důležitých. Loni jsem se soustředil především na olympiádu, letos chci uspět nejen na mistrovství světa, ale také v celkovém hodnocení Světového poháru. Nejraději bych zopakoval své dosavadní maximum, kterým bylo páté místo. A pokud ho vylepším, bude to super výsledek.
Uspět na mistrovství světa v Sapporu bude určitě chtít i René Sommerfeldt. Stačili jste se i hecovat, kdo z vás bude v sezoně lepší?
My už se spolu hecujeme několik posledních zim. A nejen s ním. Už jsme si v podstatě přerozdělili medaile na mistrovství světa. To patří k tréninku. Je to příjemné odlehčení v okamžiku, kdy jste rádi, že žijete, abyste překousli tu nejtěžší fázi a nemysleli na to, jak příšerně vás bolí nohy.
Tak nám prozraďte, jak tedy v Sapporu dopadnete?
Rozdělili jsme si medaile rovnoměrně (smích). Budeme se na stupních vítězů střídat. Ale samozřejmě chci být lepší než René i než ostatní konkurence včetně českých kluků. Dělám vrcholový sport jednoznačně proto, že chci být pokaždé ten lepší. A dělám všechno proto, aby to vyšlo.
