Zkušenosti z celého mého lyžařského života a zejména řada sezón pořádání workshopů Vylepšovacího lyžování mně pomohly specifikovat řadu lyžařských omylů. Mnohé docela zásadní chyby lyžařů vyplývají ze stále se opakujících cvičitelských a trenérských rad, ze kterých se po letech opakování staly jakési podivné fosílie - mýty. Pokusím se ty nejzřejmější a nejznámější zde uvést. Myslím, že účastníci našich lyžařských workshopů je dobře znají a že se nám je na našich lyžařských setkáních společně daří odstraňovat. Pokud mluvíme o chybách a jejich odstraňování, hovoříme především o těch, které bezprostředně souvisejí se zatáčením na sjezdovkových lyžích. A pokud se někomu bude zdát, že polemizuji s lyžováním závodním, tak to není náhoda. Principy lyžování, o kterých se máme bavit, jsou v podstatě úplně stejné pro lyžaře z radosti = pohodáře i lyžaře ze ctižádosti = závodníka.
Nesprávný základní lyžařský postoj
Snad 95 % lyžařů stojí na lyžích špatně. Bohužel se chybný postoj v praxi působením moha cvičitelů a trenérů spíše upevňuje než že by se "léčil". Prvním všeobecně tradovaným mýtem je pokyn "PŘEDKLOŇ SE! DOPŘEDU! A KOLENA DOPŘEDU". Trenéři tímto dobře míněným, ale v důsledku škodlivým pokynem "pošlou" lyžaře do takové pozice, kdy se namísto dosažení žádoucího předozadně vyváženého postoje "zavěsí" do předklonu a do jazyků bot. Lyžaři si takto zafixují nesprávný lyžařský postoj, který jim neumožní pohotové reakce při řešení rozmanitých situací. Tato chybná poloha pánve a vlastně celého těla pak neumožní včasné zahájení oblouku naklopením lyží. V důsledku toho nedojde k co nejrychlejšímu nárůstu tlaku z/do vnější = řídící lyže a k jejímu spolehlivému ovládání. To má důsledek – lyžař tím neumožní dostatečné zakrojení a prohnutí lyže, a tím i potřebné zavření oblouku. K tomu pak ještě dále přistupuje nedostatečný odklon trupu a nedostatečné vklonění pánve do oblouku, nežádoucí protirotace, nestejně zahraněná vnější a vnitřní lyže, tzv. A-postavení. Jak je to tedy správně?
V každé situaci by měl být
postoj lyžaře vyvážený! Všechny síly jdoucí z lyže do
lyžaře a jeho následná silová reakce do lyží by měly probíhat
stále přibližně středem chodidla a co nejblíže těžišti
těla. Pokyn trenéra by tedy měl znít "dopředu", myšleno
ovšem celým tělem, s důrazem spíše na "vnější bok
dopředu", a to tak, aby spojnice kyčelních kloubů byla co
nejvíce rovnoběžná s povrchem svahu a zároveň kolmá ke
směru jízdy. 
Nesprávné zatěžování lyží
Je až zarážející, nakolik se mezi lyžaři v Česku (zdá se mi, že v tomto jsme ve světě opravdu výjimkou) ujala a stále je šířena snad nejškodlivější "carvingová víra" spojená s jízdou na již víc než deset let "nových" carvingových lyžích. Dalším mýtem je tedy tvrzení, že "CARVING je zatáčení na převážně zatížené vnitřní lyži". To sice snad opravdu platí, ale jen pro docela specifickou disciplínu, kterou je funcarving. Moderní lyžování na carvingových lyžích je ale v podstatě jen dokonalejší konstrukcí lyží a podstatným zmenšením jejich rádiusu velmi usnadněné využívání stále stejných impulzů, kterými lyžař při snaze na lyžích zatočit na lyže působil vždy. Jakými impulzy tedy lyžař na lyže působí? Je to:
a) naklopení lyží na hrany
b) změny v jejich zatížení/odlehčení
c) více nebo méně intenzivní rotační impulzy
Z mnoha důvodů, především zákonů fyziky, fyziologie člověka, biomechaniky a dalších, je jednoznačně výhodnější zahájení a vedení oblouku po vnější lyži. Ostatně každý třeba jen trochu zkušený lyžař si to mohl, zejména v těžších podmínkách, mnohokrát ověřit.
Silové působení lyžaře na lyže
Je až zarážející, jak málo lyžaři využívají toho, co jim moderní konstrukce a tvar lyží umožňuje. Třetí mýtus: Častým požadavkem trenérů je pokyn "ZABER!", který je spojován s požadavkem vyvodit aktivně tlak do lyže. Co a jak bych měl udělat? Tomuto pokynu nerozumím a doposud mi to nikdy nikdo uspokojivě nevysvětlil. Podle mě je neproveditelný, protože když stojím (nebo jedu), tak nevím, jak mám "zabrat" ve smyslu vyvodit sílu do lyže. Je ovšem pravda, že jsem v této souvislosti na kopci neustále konfrontován s pokusy svěřenců různých trenérů tak činit zapojením zbytečného vertikálního pohybu spojeného s pokusy vyvodit tlak do lyží pokrčením kolen. Požadavek "zaber!" je z hlediska cíle, který lyžováním sledujeme, přece i nelogický, protože principem závodní jízdy je projet danou trať v co nejkratším čase a principem pohodáře je s co největší radostí a co nejmenším vynaložením síly najezdit co nejvíce kilometrů. Tedy u obou v co nejúspornějším silovém režimu, u obou s vynaložením co nejméně práce na daném úseku trati.
Jak to tedy je správně? Když dám lyži impuls k zatáčení (souměrným naklopením obou lyží), tak na mne začne působit z lyže síla, proti níž mohu působit v podstatě jen tím, že té síle odolávám. Tuto sílu mohu aktivně ovlivňovat pouze tím, že se naučím více nebo méně naklápět lyže. Případně ještě můžeme regulovat (snižovat) sílu driftováním lyže. Čtvrtým mýtem je pokus o "procentuální vyjádření poměru zatížení vnější a vnitřní lyže." Tento poměr nelze stanovit žádnými pevnými čísly, platí pouze to, že v lehčích podmínkách (na mírnějším svahu, optimálně vodivém povrchu, v nižší rychlosti) je poměr zatížení vyrovnanější než na prudkém ledovatém svahu při velké rychlosti. V rámci průjezdu oblouku se v závislosti na povrchu může (na setiny vteřiny) zatížení měnit. Snad jediný moment, kdy se s jistotou dá vyčíslit zatížení lyží, je fáze přechodu z jednoho do druhého oblouku, kde na moment (možná jen na setinu vteřiny) bude zatížení 50:50. Jaké je tedy správné rozložení váhy? Rozhodně vždy platí pravidlo, že pro bezpečnou jízdu musí vždy být rozhodující, tedy řídící, nekompromisní a pevné vedení lyže vnější.
Nesprávné (nadbytečné) pohyby při zatáčení
To je asi nejdiskutabilnější část mé úvahy. Jak správně zatáčet? Ta pomoci aktivního pohybu shora dolů nebo zdola nahoru? Nebo bez vertikálního pohybu? Začít pohybem kolen a pak připojit pánev? Nebo pouze aktivní prací pánve? Nejprve padnout do oblouku jako šraňky a pak teprve trup odklonit? Nebo naklopit lyže a tělo současně s odklonem trupu? Časté jsou i pokusy o dotočení oblouku vkloněním horní části trupu a ramen do oblouku.
Úplně přesný návod na optimální oblouk nemůže existovat, protože vynikající lyžař řeší vždy konkrétní situaci v podstatě intuitivně, a to podle podmínek – kvality terénu, tvrdosti povrchu, sklonu, šíře a délky svahu, podle rychlosti kterou jede i podle charakteru lyží, na kterých jede a nakonec i podle svého úmyslu. Co je tedy podstatné? V první řadě by vše mělo být podřízeno dvěma základním úkolům – udržení rovnováhy (a tím i bezpečnosti lyžaře) a zajištění co nejpřesnějšího ovládání lyží z hlediska směru a rychlosti jízdy. Tomu musí být podřízeny všechny činnosti každého lyžaře v první řadě. Je zároveň známo, že právě nejlepší zvládnutí těchto dvou požadavků vede ke klidné jízdě, ať už se jedná o závod nebo o krasojízdu a radost pohodáře. Jízda má být co nejekonomičtější, s vyloučením všech nadbytečných pohybů rameny, hlavou, rukama i pokusů o stranový pohyb kolen, právě tak jako nahrazování obvykle nedostatečného horizontálního pohybu pánve (pohyb těžiště těla mimo lyže dovnitř oblouku) pohybem vertikálním nebo předozadním (časté přisedání na patky). Pátý mýtus: "Protirotace – předsunutá vnitřní noha/lyže, vnitřní bok a vnitřní rameno – je žádoucí nebo alespoň je to nutné zlo." Zde už mnoho let tvrdím, že protirotace rozhodně není žádoucí! Koneckonců všeobecný a velmi zřetelný vylepšovací úspěch "volantu", fenoménu všech VL-Workshopů, to dostatečně dobře dokazuje. Poněkud odlišné stanovisko je možno mít k "nezbytnosti – nutnému zlu" protirotace v subjektivně krajních polohách. Jak je to tedy správně? Dodržet přísně frontální postoj v oblouku je nanejvýš žádoucí. Tato schopnost je však velmi závislá na připravenosti těla lyžaře. Z většiny fotografií špičkových lyžařů je zřejmé, že se právě na tuto schopnost velmi intenzivně připravují. Zvládnout "srovnání vnitřní lyže pod sebe" je při tom opravdu značně zapeklitý problém, daný rozsahem pohyblivosti, pružností i silou.
Postoj k životu a k lyžování
Ze všeho nejdůležitější je mít z lyžování co nejvíc radosti. Největší ze všech mýtů tedy zní "Jsem už na nějaké lyžování, natož na nějaké vylepšování starej!" Tak tento mýtus je ze všech nejblbější! Protože čím je člověk starší, tím je pro něj snaha o vylepšování něčeho, na co neměl v životě dostatek času nebo příležitostí, cennější! Myslím, že vy, kteří si tady teď čtete, víte o čem mluvím. :-) No a pokud tenhle mýtus taky považujete za hloupost, podívejte se na můj web. Najdete tam nabídku lyžařských workshopů – příležitostí k vylepšení svého lyžování, ať už se jedná o začátečníky nebo o hobby lyžaře směřující k závodění v Masters.
