Lyžováním proti nepřízni osudu

Na úvod mi odpusťte jeden osobní zážitek. V živé paměti mám dodnes scénu, které jsem byl svědkem asi před čtyřmi lety a která mi pootevřela dveře do světa, jenž se vám nyní pokusím přiblížit. Ze stojící lanovky jsem tehdy zpozoroval ošklivě vypadající srážku dvou lyžařů, a jelikož z výšky deseti metrů se jen obtížně pomáhá – byl jsem odsouzen pouze ke sledování vzniklé situace.
10-15-handic-skilistopad06.jpg

Pár vteřin po kolizi u obou nešťastníků zastavil mladý muž, kterého jsem si, snad díky skvělému stylu, všiml ještě dříve, než se do popisované situace zapojil. Zkřížit lyže nad místem srážky bylo dílem okamžiku a přivolat pomoc mobilním telefonem také nebyl žádný problém. Jen mě zarazilo, že z desítek lidí, kteří na svahu byli, se zastavil jen jeden jediný.

Když se lanovka dala do pohybu a já se dostal blíž k inkriminovanému místu, můj údiv se znásobil. Onen osamocený pomocník měl totiž jen jednu nohu. Situace mi tak připomněla smutnou skutečnost, že většinou pomůže ten, pro něhož je to nejobtížnější... Od té doby jsem na sjezdovce potkal desítky tělesně postižených sportovců a vždy jsem musel obdivovat jejich styl, umění i odhodlání, s jakým se lyžování věnují. Kde se v nich bere tolik síly dokázat to, co ostatní, a navíc to často dělají ještě lépe než většina z nás? Odpověď jsem dostal až při psaní tohoto textu. Tomáš Lisý i Jiří Dostál, se kterými jsem o této problematice hovořil, společně tvrdí následující: «Sport hendikepovaným pomáhá překonat fyzické i psychické obtíže a zvyšuje jejich celkovou zdatnost. Tělesně postižení sportovci se ve velké většině případů mnohem lépe vyrovnávají se svým hendikepem, žijí společenštěji, dosahují lepšího postavení v zaměstnání i v rodině a mají lepší předpoklady pro zdravou výchovu svých dětí. Berle či vozík, symboly bezmocnosti, se totiž při sjezdu stávají sportovním náčiním a hendikepovaný sportovec sjíždí do údolí se stejnou samozřejmostí, s jakou nechává mizet představu postiženého.»

Hendikepovaní lyžují již přes šedesát let

Než se pustím do problematiky lyžování tělesně postižených podrobněji, rád bych vystavěl mantinely, ve kterých se budu pohybovat. O sportování hendikepovaných by šlo dozajista napsat knihy (ostatně mnoho jich i napsáno bylo), a přesto bychom téma ani zdaleka nevyčerpali. I v případě, že text omezím pouze na lyžování, bude to stále příliš obsáhlé téma. Proto se budu zabývat jen lyžujícími vozíčkáři a lehce se zmíním o jednonohých. Ne, že by ti ostatní byli méně zajímaví, vždyť například naše nevidomá reprezentantka Anna Kulíšková obsadila na posledních paralympijských hrách druhé místo, ale zkrátka nelze popsat vše.

Stejně jako kterýkoliv jiný sport, i lyžování tělesně postižených lze rozdělit do dvou rovin - rekreační a závodní. Obě polohy se diametrálně liší, ale je jasné, že jedna bez druhé nemůže existovat. Pohledem do historie ostatně zjistíme, že státy, které daly hendikepovaným Jednonohy_Dostal_v brancelyžařům možnost realizace jako první, udávají dodnes v tomto sportu směr. Na první zmínky o lyžování se stabilizátory narazíme v roce 1941, kdy si k berlím přidělal krátké lyžičky Němec Franz Wendel. Zpráva o tomto počinu se rychle rozšířila do alpských zemí, následkem čehož Rakouská lyžařská asociace v polovině 40. let začala oddíl hendikepovaných sportovců financovat. V roce 1947 byly zorganizovány i první závody hendikepovaných lyžařů a o 25 let později se ve francouzském Courchevelu konaly 1. světové zimní hry tělesně postižených, kterých se mimochodem zúčastnili i dva naši závodníci. V České republice proběhl I. celostátní přebor za účasti sedmi závodníků s jednostrannou nadkolenní amputací o dva roky později.

Historie druhé popisované skupiny - tedy vozíčkářů, je o poznání kratší, neboť narozdíl od jednonohých potřebují k lyžování poměrně složitý sportovní nástroj, takzvanou monoski (viz obrázek). Kvůli náročnosti výroby tedy vznikla tato disciplína až později - první monoski spatřily světlo světa v sedmdesátých letech 20. století a samozřejmě to nebylo nikde jinde než v tradičních lyžařských zemích (Německo, Rakousko, USA a Skandinávie). Mezníkem pro lyžování vozíčkářů bylo zařazení do programu Zimních paralympijských her v Innsbrucku (1988). Za začátek sjezdového lyžování vozíčkářů v České republice pak lze považovat rok 1992 a instruktáž mistryně Velké Británie D. Smithové, která u nás tento sport předvedla. Ale ani tehdy ještě nebylo vyhráno. Monoski totiž bývá vyrobena z velmi kvalitních materiálů (karbon, kevlar) a díky kusové výrobě, i modelaci přímo na míru lyžaře, je velmi drahým sportovním nástrojem. Její koupi si tak na počátku devadesátých let mohlo dovolit jen několik jedinců. Blýskat na lepší časy se začalo až před koncem tisíciletí, když se do výroby pustil pan Rudolf Brojír. Tento vozíčkář, nadšený lyžař a dodnes aktivní reprezentant, si v té době řekl, že když kvalitní monoski dokáží vyrobit Rakušané a Němci, proč by to nedokázal on? A pustil se do práce. Vývoj českého prototypu trval asi tři roky, ale práce nebyla marná. Výsledkem byla skutečně první česká monoski s originální (nekopírovanou) konstrukcí a zatímco zahraniční výrobky dnes stojí okolo sta tisíce korun, ty české pořídíte za méně než polovinu. Navíc je u nás už dnes nevyrábí jen pan Brojír a ze vzniklé konkurence neprofituje nikdo jiný než samotní sportovci. Pohled na složitý nástroj vyvolá ve všech, kdo na něm nelyžují, celou řadu otázek. Tou první je zřejmě princip prvotní funkce monoski - tedy lyžování. Takže: lyžař se musí nejprve pevně upnout do vytvarované skořepiny, která přenáší i sebemenší pohyby těla do lyže, a pak se již stačí jen odrazit a... Tak snadné to samozřejmě není. Začátečníci musí strávit desítky hodin na svahu s instruktorem (asistentem) za zády, než se dokonale naučí lyži ovládat, odměnou pro oba je však radost po zvládnutí prvních oblouků i sebedůvěra vracející se postiženému sportovci.

K úplnosti musím dodat, že k zatáčení a udržení rovnováhy se v tomto sportu, stejně jako při klasickém lyžování, používají hůlky. Ty pro vozíčkáře a jednonohé se nazývají stabilizátory, mají na konci místo bodce a kloboučku upevněnou malou lyži a připomínají možná spíše malé berle než klasické lyžařské hole. Opírání o ně při průjezdu obloukem jízdu samozřejmě výrazně usnadňuje, navíc pomáhají i při pohybu hendikepovaného po rovině, nebo při výstupu z auta. Přesun dolů jsme tedy teď ochotni si s trochou fantazie představit, zaháknout se za kotvu nebo pomu a vytáhnout se nahoru - i to se dá pochopit, ale jak se lyžař na monoski dopravuje vzhůru v dnešním světě plném sedačkových lanovek? I na to existuje odpověď: «Žádný problém!» Sedačku lze totiž ve chvíli nástupu na lanovku uvolnit, zvednout a lyžař pak nasedá úplně stejně, jako kdokoliv před ním. Představit si celý mechanismus na základě popisu by jistě bylo velmi obtížné, ale pohled na fotografie snad vše objasní.

V posledních letech zájemců přibývá

I přesto, že monoski je velmi dobře promyšleným strojem, obejde se vozíčkář při lyžování jen velmi obtížně bez zdravého pomocníka. Nástup na sníh, pomoc v případě pádu i řešení nečekaných problémů - to jsou činnosti, se kterými si sedící lyžaři většinou neporadí. Ještě nedávno byli tito lidé odkázáni jen na pomoc kamarádů nebo rodiny, dnes už se ale i zde blýská na lepší časy. A spolu se zlepšujícími se podmínkami logicky stoupá i počet těch, kteří bílé svahy na monoski brázdí. V České republice tak nyní napočítáme zhruba šedesát lyžujících vozíčkářů a asi polovinu jednonohých. Většina z nich lyžuje jen pro relaxaci a při sjezdu zkrátka aktivně odpočívá, najdou se však i tací, kteří touží dokázat, že je jejich postižení v ničem neomezuje. Lyžaři se závodními ambicemi tak, podobně jako ti, jež nemají s kým na hory vyrazit, nacházejí útočiště především ve třech specializovaných oddílech. Zdravá konkurence v tomto směru panuje mezi vozíčkáři, kde naše nejlepší najdeme rozdělené mezi dvěma kluby - starším a známějším SK Akada Janské Lázně a mladším Sportovním klubem vozíčkářů Praha (SKV), fungujícím při Centru Paraple v Praze. Jednonohým pak nabízí azyl jediný u nás fungující klub Kronos, sídlící v Peci pod Sněžkou.

Velkým problémem všech tří sdružení však zpočátku byla samotná výuka «profesionálů». Díky tomu, že zkušenosti s tímto sportem u nás byly mizivé, nikdo pořádně nevěděl, jak ideálně projíždět branky a co nejrychleji zdolat trasu závodu. Postupem času byl však vytvořen model výuky, který je v jednom ohledu velmi zvláštní. Jak u jednonohých, tak u vozíčkářů se prakticky neliší od tréninku nehendikepovaných lyžařů. Naklápění lyže na hranu, čistý průjezd umožněný vykrojením lyže i co nejmenší dolaďování průjezdu stabilizátory, to je základ dobrých výsledků. Dnešní instruktoři hendikepovaných k tomu říkají: «Z výuky není potřeba dělat vědu. Dobrá kondice a kvalitní základy, to je klíč k úspěchu. Pokud byl někdo v počátcích veden ke smýkání, přeučení na jízdu po hranách je o to obtížnější. Ale stejný problém potkal i zdravé lyžaře.»

Pohlédneme-li na úspěchy jednotlivých klubů, musíme vyzdvihnout oddíl jednonohých, jehož předseda Jiří Dostál vychoval za uplynulých deset let dva špičkové reprezentanty, několik výborných závodníků a nabízí zázemí téměř třem desítkám sportovců. Jeho svěřenci patří ke světové špičce a jen kvůli velmi problematickým přepočtovým koeficientům (více v infoboxu) nepřivezli z letošní paralympiády umístění mezi nejlepší světovou desítkou. Úspěchy vozíčkářů jsou skromnější, ale vezmeme-li v úvahu, že starší Akada klub Janské Lázně vznikl teprve před pěti lety, jsou i jejich výsledky velmi dobré. Česká republika je bohužel příliš malá na to, aby mohla pořádat sérii závodů jen pro naše sportovce, a tak pokud se postižený lyžař rozhodne věnovat se tomuto sportu naplno, má v podstatě jen jednu možnost: přihlásit se k závodům evropského poháru. Tam již vše funguje jako u nehendikepovaných a ti nejlepší, kteří mají dostatek mistrovských bodů, mohou nastupovat i do závodů poháru světového. Soutěží se ve slalomu, obřím slalomu, super G a sjezdu, přičemž poslední disciplína se jezdí, pro svou náročnost, jen na paralympiádě a světových pohárech. V této souvislosti je dobré zmínit podobnost se sjezdem klasickým, neboť průměrná rychlost hendikepovaných v závodě se pohybuje okolo 80 km/hod. a strach tu tedy také, stejně jako u zdravých lyžařů, hraje svou roli. Rozdíly mezi nejlepšími jsou kvůli náročnosti závodů propastné a jen pro zajímavost dodávám, že fenomén tohoto sportu, jednonohý Australan Milton, dosáhl na trati letmého kilometru rychlosti 220 km/hod. Jak jednonozí, tak vozíčkáři používají při závodech závodní prototypy lyží a rozdíl mezi slalomkou a obřačkou je pro ně stejně výrazný, jako pro dvounohé. V České republice je jediným oficiálním závodem mistrovství republiky, to se však v loňské sezoně bohužel nekonalo. Zde je nutné se zmínit o sporu mezi Českým paralympijským výborem a Českým svazem tělesně postižených sportovců, který způsobil, že k hendikepovaným se již roky nedostaly peníze ze státního rozpočtu, a tudíž nezbylo ani na uspořádání republikového šampionátu. Popis zmíněného problému by zabral celý magazín, a tak ho přeskočme s konstatováním, že snad zvítězí rozum a cit nad chamtivostí a bezohledností a letos budeme svědky hned dvou mistrovských závodů. Toho z roku 2005 opožděně a toho správného v řádném termínu.

Co se děje za hranicemi?

V evropských a světových pohárech nás nejlépe reprezentují již zmínění Jan Dostál a Michal Nevrkla z klubu Kronos Pec pod Sněžkou a vozíčkář Radim Kozlovský z klubu Akada Janské Lázně. Avšak zatímco v minulých letech objížděli všichni tři závody na celém světě, letos se museli povětšinou spokojit jen s tréninkem. Peníze i tady zkrátka hrají prim. Vozíčkáři sice přes nastíněnou finanční tíseň dokázali sehnat sponzorské peníze a pár závodů se zúčastnit, to však nic nemění na situaci, že chybějící finanční podpora výrazně brzdí rozvoj tohoto sportu u nás. Samozřejmě, že je možné, aby si sportovci hradili přípravu i závody z vlastních zdrojů, ale jelikož na sezonu bez velkých závodů potřebuje hendikepovaný lyžař minimálně 50 000 korun, je jasné, že světové závody na jiných kontinentech, ani při sebelepším zaměstnání, zaplatit nelze.

Dá se říci, že lyžování hendikepovaných je dnes skutečně globálním sportem, neboť podíváme-li se na výsledkové listiny, spatříme na předních příčkách reprezentanty Evropy (Německo, Rakousko), Ameriky i Austrálie. Nejúspěšnějším současným hendikepovaným lyžařem planety je Němec Gerd Schönfelder, který má postižení horních končetin. Na letošních paralympijských hrách získal tři zlaté a jednu stříbrnou medaili. Hranice ve světě jednonohých pak posouvá již zmíněný Australan Milton, který byl před úpravou pravidel neporazitelný, a nejrychlejším vozíčkářem světa je rovněž němec Martin Braxenthaler, který se na paralympiádě v Turíně ziskem třech zlatých medailí vyrovnal svému krajanovi Schönfelderovi. Kolaz_monoski

Co je centrum Paraple?

Občanské sdružení, které pomáhá vozíčkářům, lidem ochrnutým po poškození míchy, přizpůsobit se nové životní situaci, zlepšit fyzický a psychický stav, dosáhnout co největší míry soběstačnosti a nezávislosti, vrátit se do svého přirozeného prostředí a získat předpoklady ke společenskému a pracovnímu uplatnění. www.paraple.cz

Adresy na kluby:

SK Akada Janské Lázně, Marek Dušek, tel.: (+420) 777 333 818, e-mail: marekdusek@centrum.cz, www.monoski.info
Sportovní klub vozíčkářů Praha (SKV-Praha), Tomáš Lisý, tel.: (+420) 777 865 144, e-mail: monoski@skvpraha.org, www.skvpraha.org
Kronos, Jiří Dostál, tel.: 607 804 028 , e-mail: jdostal@chello.cz, www.kronos-pec.cz

E-mail:
Váš text:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
E-mail:
Váš text:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Jan Klouček / 27-1-2007
Jan Klouček
Jan Klouček zástupce šéfredaktora
  • pisek-kbs-galerie17-1.jpg
  • Screen Shot 2011-12-09 at 15.16.22.jpg
  • SkiTesting_Lipno-6306.jpg
  • Screen shot 2010-12-06 at 13.14.43.jpg
  • Sy_10-1.jpg
  • petra-1.jpg
  • Screen shot 2011-02-10 at 17.54.54.jpg
  • slopestyle
  • Dopoledne patřil cross dětem
  • IMG_4300.JPG
Hotely, kde se dobře žije
Příjemné ubytování na úrovni ve Val di Fiemme, Dolomiti, Trentino.
Skialpová škola
Skialpinistické kurzy pro každého v Čechách, na Slovensku i Alpách
Nešetřete na botách
Na hory si dopřejte pořádné lyžařské boty
Název:
Kategorie:
Místo:
GPS:
Vybrat fotografii:
Max. rozlišení 1920x1200, max. velikost 2MB
Popis:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Videa na našem webu neskladujeme. Přidat nové video je možné pouze tak, že originál nahrajete na server YouTube a nám sdělíte link.
Název:
Kategorie:
Místo:
GPS:
YouTube adresa:
Vybrat fotografii:
Max. rozlišení 1920x1200, max. velikost 2MB
Popis:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit
Název:
Typ inzerce:
Nabídka Poptávka
Cena:
Telefon:
E-mail:
Kraj:
Kategorie:
Přidat obrázek 1:
smazat
Přidat obrázek 2:
smazat
Přidat obrázek 3:
smazat
Max. rozlišení 1920x1440, max. velikost 3MB
Popis zboží:
(max 800 znaků)
Kolik je 2x3?
Tyto údaje je nutné vyplnit