SKI
magazín 

Málokterý sport vyžaduje před svým zdárným vykonáváním tolik příprav jako běh na lyžích. Co na tom, že jsme celé léto posilovali, aby náš soupaž k něčemu vypadal? Co na tom, že víme jak správně dýchat, co jíst a jak bruslit? Vše je k ničemu v okamžiku, kdy se z oblohy začne sypat čerstvý prašan lepící se na naší skluznici s dokonalostí vteřinového lepidla. Chce to zastavit a přemazat. Ale čím a jak? Právě na tyto otázky se pokusíme odpovědět v dalším díle našeho seriálu škola lyžování.

«Trénink špičkových běžců na lyžích je stále náročnější. Nové profily tratí a větší konkurence závodníků z celého světa znamená i více trénovat. Není lehké být součástí «kolotoče» běžeckého lyžování. Požadavky na trénink narůstají a sněhové podmínky jsou stále horší. K realizaci přípravy je třeba být stále na cestách za sněhem na ledovce či za polární kruh...

Z metodického hlediska by se s nácvikem bruslení mělo začít až po zvládnutí lyžařské průpravy a klasické techniky, jejíž správné provedení jsme popisovali v říjnovém čísle. Všeobecnou průpravou v klasickém běhu se totiž získá pocit skluzu stejně jako cit pro rovnováhu a změnu těžiště v průběhu jízdy, což je základ společný jak pro běh klasický, tak pro bruslení.

Technika běhu na lyžích je o perfektním ekonomickém zvládnutí pohybu vpřed ve správném směru. Současné dělení lyžařských technik vychází z hodnocení odrazu dolními končetinami – hovoříme o klasických způsobech běhu a způsobech bruslení na lyžích. Podle toho dělíme techniku na klasickou a bruslařskou. Základem běžeckých technik je samozřejmě klasický způsob běhu, který se v podstatě zrodil z prosté chůze na lyžích postupným prodlužováním skluzové fáze. Tento způsob je charakterizován paralelním vedením lyží v průběhu odrazu i následného skluzu.

Postavení trupu ovlivňuje významnou měrou rozložení hmotnosti těla na lyže a změna v zatěžování lyží je vlastně samotným principem zatáčení na lyžích. Jak by tedy měla vypadat správná pozice horní poloviny těla? Vývoj lyžařské techniky už byl v dějinách svědkem jak uskutečňování oblouků pomocí výrazné rotace ramen, tak i metodik uplatňujících naopak silnou protirotaci. Kam se tedy máme točit dnes? Je správné se kácet dovnitř oblouku, nebo se z něj naopak vyklánět směrem dolů ze svahu?

Stali jste se kvůli svému nedostatečně vykrojenému oblouku terčem posměchu? Možná že sami opovrhujete «smýkači», za kterými nezůstávají jasně rozeznatelné koleje od dvou ostrých hran. Nebo se naopak vysmíváte oné snaze o dokonale vyříznutý oblouk a raději si jezdíte pěkně «postaru», tedy sekáte patkami? Odpověď na otázku, co je vlastně správné, není zdaleka jednoznačná. Ba co víc, jak z následujících řádků vyplývá, vidět tento problém tak říkajíc černobíle by bylo zásadní chybou.