Vše začalo o více jak sto let dříve. Roku 1885 se na farmě Madshus narodil malý Martin a podle zvyku dostal příjmení dle místa svého narození. Zatímco mnoho lidí odešlo na přelomu století hledat štěstí za oceán, Martin zůstal a hřál si v srdci velký sen. Chtěl dokázat, že i v Norsku může žít svůj American dream, a toužil vyrobit ty nejlepší a nejúspěšnější lyže na světě. Začátky to nebyly vůbec lehké. Martin neměl žádné vybavení, ale nechybělo mu odhodlání. Několik let pracoval pro výrobce varhan Petera Bertzena a i když se jejich životní příběhy následně rozešly, zůstala mu tato nedlouhá «kariéra» výrobce hudebních nástrojů uložena hluboko v paměti. «Varhany jsou potřeba, ať už sněží, nebo je parné léto,» stěžoval si občas na sezónnost svého byznysu. Cílevědomý chlapec se při práci u úspěšného varhaníka naučil jak pracovat se dřevem, tak porozumět základům marketingu a zavádění inovací. Ve skutečnosti však stále toužil stavět lyže, a tak když přišla nabídka od výrobce lyží Engeliena, zda by nechtěl nastoupit do jeho firmy, neváhal ani minutu. Na své další profesní štaci se Martin dozvěděl hodně o nástrojích, které jsou pro výrobu lyží potřeba, jaký tvar je pro ně ideální i čím dřevo ošetřit, aby co nejvíce vydrželo a co nejlépe vypadalo. A když mu následně otec dovolil zřídit si ve sklepě rodinné farmy malou dílnu, v níž budoucí továrník mohl začít s ohýbáním dřevěných lyží do špičky nad proudem páry z velké konvice, začalo být jasné, že se píší první řádky dějin budoucího lyžařského impéria.
V roce 1906 si Martin Madshus otevřel svůj obchod s lyžemi, a to i přesto, že jeho rodiče nebyli pranic nadšení z toho, že výrobou lyží ztrácí čas, který měl jako dědic věnovat farmě. Jenže lidé ze širokého okolí si k němu stále častěji přicházeli pro jeho ski a nakonec se výroba lyží pro Martina ukázala jako mnohem výnosnější byznys než farmaření. Mladý podnikatel se neustále vzdělával z knih a snažil se vymýšlet nové a lepší věci. Jeho vzorem byl Henry Ford a brzy i on založil částečně mechanizovanou fabriku v Gjøviku. Nárůst popularity lyžování v Norsku zakrátko rozšířil značku Madshus mezi širší veřejnost a Martin jako ředitel malé společnosti si rychle uvědomil, že je důležité svou značku dobře propagovat, a to kde jinde než ve sportu.
V sezoně 2011/12 jsme vám ve SKI magazínech přinášeli pohledy do historie běžeckého lyžování. Značku po značce, osud za osudem. Nyní budete mít možnost si tento unikátní seriál, rozšířený o některé nepublikované materiály, prohlédnout i na internetu. Navíc v letošním roce do něho plánujeme přidat další kapitoly. Máte se tedy na co těšit. Začali jsme značkou Madshus, ale další se drží v závěru.
1. Martin Madshus a jeho American dream
2. Rossignol a jeho medailové skoky
3. Atomic & Salomon: Lyže a cigára
4. ...
Jenže přišlo Mistrovství světa ve Falunu 1974 a během jediného roku norský lyžařský průmysl málem zkrachoval. Norové si velmi cenili tradičního postupu výroby celodřevěných lyží, a to tak hodně, že prakticky odmítali používat jakékoliv nové technologie. Ve Skandinávii, bohaté na tuto surovinu, bylo dřevo dostupné a levné, a tak tamní továrny ani neměly mnoho důvodů hledat zdroje jinde. Jenže zbytek Evropy neměl podobné možnosti a inženýři v ostatních zemích proto usilovně pátrali po alternativních postupech. Začaly se rozmáhat lyže z umělých materiálů. Norové tehdy novou technologii poněkud zaspali a třebaže už v roce 1959 bývalý olympijský vítěz a pozdější výrobce lyží Narve Bonna vyrobil lyže ze syntetických materiálů, první prodej se mu podařil až po pěti letech. I ostatní výrobci včetně Madshusu vývoj kompozit nepovažovali za příliš důležitý a těšili se velké oblibě lyží dřevěných. A tak přišlo mistrovství, kde téměř všechny medaile získali závodníci jezdící na běžkách z umělé hmoty a němečtí a rakouští prodejci si rychle našli cestu k široké norské veřejnosti.
Pod křídly Ameriky
Dnem i nocí pracovali lidé z Madshusu, aby dokázali připravit stejně kvalitní sklolaminátové lyže. Někteří starší zaměstnanci jsou dodnes smutní, že k takovému kroku muselo dojít, avšak i jejich obrovské nasazení pomohlo firmě Madshus ustát krizi, která zavřela většinu norských lyžařských továren. Zatímco trvá půl roku, nežli se poražený strom změní v pár skvělých běžek, lyže z nepřírodních materiálů můžou být hotové už za jednu hodinu. Experimenty s umělými hmotami začaly v Madshusu už na počátku sedmdesátých let, avšak až rozmach sklolaminátových konstrukcí po MS ve Falunu přiměl firmu k obrovským investicím do nové výroby. Nová technologie dostala 100% přednost po testech na ledovci v pohoří Jotunheimen. Překvapení zaměstnanci firmy sledovali, jak lyže ze skelného laminátu ujíždí po mírně nakloněném svahu o neuvěřitelných 54 metrů dále než její celodřevěný konkurent. V roce 1976 dokázala firma Madshus plně zvládnout novou technologii, avšak ani další roky rozvoji moc nepřály. Mírné zimy na americkém kontinentě omezily zisky z tohoto významného trhu. Doma byla situace lepší a Madshus se opět vyšplhal na první místo v prodeji lyží v Norsku. Trvalý pokrok na poli sjezdových a telemarkových lyží ale vyžadoval velké investice a to si tehdejší majitel – společnost Moelve – nemohl dovolit. Proto s velkým nadšením přijal nabídku k odkupu od americké K2.
Američané vtrhli do Madshusu s velkým kapitálem a smělým plánem proměnit domovský závod v městečku Biri v obrovského dodavatele sjezdových lyží. Investice do nových strojů i výzkumu zapříčinily, že se Madshus spolu se Salomonem staly prvními firmami na světě, které uvedly na trh lyže s technologií CAP, jež umožňuje vyrábět tuhé lyže při nižší hmotnosti. Sjezdovky se staly hlavní doménou společnosti a jen malá skupinka zaměstnanců získala právo nadále se věnovat rozvoji lyží běžeckých. A pak vyhrál běžec na madshuskách olympijský závod. Bylo to teprve druhé zlato pro Madshus v běžeckých soutěžích a firma na něj čekala dlouhých 34 let. Prakticky přes noc po Alsgaardově vítězství v Lillehammeru se objednávky na běžky od Madshusu ztrojnásobily. K2 tedy v roce 1998 moudře rozhodla opět ukončit výrobu sjezdovek a Madshus se znovu mohl plně soustředit na to, v čem se proslavil – na výrobu běžeckého vybavení.
Madshusky, na kterých získala olympijské zlato i Katka Neumannová, se během posledního desetiletí zařadily na přední místo na trhu běžek. Firma stále těží ze staleté tradice, nadšených zaměstnanců a neustávajícího pokroku, jehož důkaz najdeme i ve znaku společnosti – zkoseném M. To připomíná klíny vysekané při kácení jedinečných stromů, které původní konstruktéři vybrali jako vhodné pro stavbu lyží. Zejména na počátku našeho století byl Madshus hlavním tahounem vývoje celého běžeckého odvětví a technologii výroby běžek posunul o notný kus dál. Nás může těšit, že v lyžích bylo možné po nějakou dobu najít i i stopu českých rukou, neboť firma v roce 1999 přesunula výrobu dřevěných jader právě k nám, do středu Evropy. Nejprve šlo o jádra výhradně pro sjezdové lyže, aby nebylo nutné tuto část dovážet z USA, a po ukončení sjezdového programu firmou K2 se zde začala vyrábět i jádra modelů běžeckých. To bohužel skončilo zhruba před čtyřmi lety, kdy firma následovala mnoho svých konkurentů a přesunula výrobu do Číny. Není také bez zajímavosti, že první českou medaili na lyžích Madshus vybojoval na juniorském MS v Hamaru (1989) ve štafetovém závodě na 4 x 10 km Tomáš Čáslavský – nynější Sales Product Manager firmy Sprint, která norské lyže k nám do České republiky dováží.