Jak proces financování sportovců funguje v zahraničí? Mají tam také takto úzkou provázanost s armádou, nebo je to jinak?
V podstatě v celé té západní Evropě je to normální, běžný systém. Ať to jsou Němci, kteří jsou v Bundeswehru, Italové mají sportovce u policie, hasičů, celníků.To samé v Rakousku a ve Francii. Vyspělé země mají sport obsažen v těchto státních složkách. Samozřejmě existují výjimky, ale z 95 % je to stejné jako u nás. Problém je, že tyto sporty, na rozdíl od fotbalu a hokeje, nemají šanci si na sebe vydělat. A bez přispění státu by na profesionální úrovni neexistovaly.
Již pár let se v reprezentaci pohybuje jen zhruba pětice vyvolených lyžařů. Jak jsme na tom s jejich nástupníky. Budeme stále na špici po éře Bauera a spol.?
Určitě je tam Martin Jakš, vynikající závodník, pokud se podaří vyřešit jeho stále se opakující zdravotní problémy. Myslím, že Aleš Razým určitě má na to být hodně vysoko. Je tam Horčička, Horyna. Mladý nadějný junior Knop. I když ti mají před sebou ještě relativně dlouhou cestu. Když to řeknu kriticky: je mnoho sportovců kteří k nám přijdou z oddílů, ale pro reprezentaci nejsou vůbec připraveni. Ten náročný trénink, který je důležitý k dosahování vrcholových výkonů, těžce zvládají a tady trenéři musí mít velkou trpělivost, než se je podaří dostat na světovou úroveň.
Ale samozřejmě vím, na co narážíte. A je to opět o financích. Běžecké lyžování má na Dukle řekněme pět tabulek. Pět placených pozic. Na nich jsou dnes borci, kteří byli na olympiádě, závodí mnoho let a za nimi se mohou objevovat další sportovci, ale on je nikdo nezaměstná. Po maturitě mají vlastně jedinou šanci: jít na vysokou školu. Pokud tam nezamíří: není moc cesta, jak je u sportu udržet. Rok, dva je možná může saturovat rodina nebo sponzor. Ale pak si řeknou: no jo, ale co já. Reprezentace je relativně uzavřená společnost, kam je hrozně těžké se dostat. A mezi juniory a dospělým lyžováním je obrovský kus cesty, kdy by toho sportovce někdo měl podpořit. Ne jenom mu zaplatit soustředění. On také musí si zaplatit byt, třeba rodinu. Zadarmo to mohou zkusit rok, dva. Ale když nejsou úplně výjimeční, déle to vydržet nelze. To má bohužel za následek také to, že ona pětice "vyvolených" necítí nějaký velký tlak na své pozice a těžší je v tu chvíli i pozice trenéra, který musí třeba v něčem slevit.
A co se týká ženské reprezentace?
Tam je to samozřejmě ještě horší. Ženy neměly dlouhodobě vysokou sportovní výkonnost a úsek ztratil tabulková místa na Ministerstvu vnitra. Zaměstnanou jsme měli snad jen Evu Nývltovou a na ostatní nejsou volné instruktorská tabulky. To je dost zásadní problém. Dívky v osmnácti letech tak dnes nemají ani to světélko v tunelu. Pokud já si udělám střední školu a nepůjdu na vysokou, že mne někdo zaměstná. Takže oni trénovaly a nic za to neměly. Jely na soustředění, závody, ale nic si nevydělaly. Byly amatéry.
Druhý problém je, že poslední dobou neměly ženy štěstí na pořádného trenéra. Můj pohled samozřejmě. Ale ten je, že na tom místě byl člověk, který nebyl erudovaný, který se nevzdělával. Neměl cíl, dostat se dopředu. Věděl, jak se hraje fotbal v anglické lize, ale netušil že holky sedí na letišti, že jsou na soustředění. Navíc jsem přesvědčen, že kvalita i kvantita jejich tréninku oproti třeba Květě Jeriové, Gabriele Svobodové a dalším je úplně někde jinde. Od letošního roku však nastartovalo nové reprezentační družstvo, dle mého názoru i s kvalitním trenérem a tak jim přejme hodně zdaru a úspěchů. Určitě to bude bolet, ale věřím že do budoucna to ženy zvládnou a na olympiádě za pět let budou opět úspěšné. Čeká je však velmi tvrdá práce. Držíme palce!
