Jan Weisshäutel ovlivnil běžecké lyžování v naší zemi snad na všech úrovních, které si lze představit. Začal závodit na běžkách již jako žák i junior. V letech 1960–65 studoval FTVS v Praze a byl současně naším akademickým reprezentantem.
Na konci 60. let a v 70. letech byl asistentem trenéra národního týmu Jaroslava Honců a týmovým servismanem. Absolvoval MS v Tatrách 1970 i MS ve Falunu v roce 1974. Měl dobré kontakty se skandinávskými kolegy a navázal styky se severskými sportovními firmami. Zajišťoval tak našim reprezentantům špičkovou výbavu i «know-how». Kdo ví, jaké umění je dobře namazat běžecké lyže na vrcholové závody, dokáže význam kvalitního servismana ocenit. Od léta roku 1969 pracoval jako asistent na Katedře tělesné výchovy Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Tam také záhy na podzim 1969 založil oddíl běžeckého lyžování. Později, v letech 1988–94, se stal přednostou katedry. Jako výjimečně nadanou a nadějnou juniorku «objevil» v roce 1990 Kateřinu Neumannovou a jejího trenéra Stanislava Frühaufa, všestranně je (později spolu s Metrostavem) podporoval a uvedl na hvězdnou dráhu.
Psal se 6. listopad 2012, když se na titulních stránkách nejen sportovních zpravodajských stránek objevila šokující zpráva o smrti jedné z nejznámějších postav českého běhu na lyžích posledních let PaedDr. Jana Weisshäutela. Od té doby jsem měl na paměti, že bychom se za životem tohoto velkého muže nejen bílé stopy měli na stránkách SKI magazínu ohlédnout. Ovšem takové řádky se nepíší snadno a nemůže je psát každý. Pomohla náhoda, přesněji Ing. Dagmar Janoušková, která měla ohledně zveřejnění nekrologu Jana Weisshäutela stejný názor, na rozdíl ode mě ale znala MUDr. Radomira Čumlivskiho, který je jedním z vůbec nejodpovědnějších průvodců životem Jana Weisshäutela. Tímto jim oběma patří můj dík.
Jan Klouček
Článek o PaedDr. Janu Weisshäutelovi vyšel ve SKI magazínu - únor 2013
Jan vždy podporoval naše reprezentační týmy na mezinárodních soutěžích, mistrovstvích světa, zimních olympiádách. Připomínám jen příhodu ze Zimních olympijských her v Calgary v roce1988. V mužské štafetě při průjezdu stadionem do druhého kola zlomil Radim Nyč hůlku. Jan Weisshäutel okamžitě reagoval, přeskákal všechny zábrany a bezpečnostní opatření, běžel podle trati a podal mu náhradní hůlku. Tím zachránil pro náš tým bronzové medaile, protože za stadionem začínal kopec, kde by Radim Nyč svůj náskok ztratil. Přenášely a opakovaly to všechny televizní stanice. Jan ale dokázal mazat lyže mnoho hodin i na masových bězích pro širokou veřejnost. A to je velká dřina. Těšilo ho, když se lidé radovali a užívali si jeho milovaný sport – běh na lyžích. Prováděl soustavnou osvětu v mazání běžeckých lyží tak, «aby z toho běhání měli lidé radost». Sám rád běhal lyžařské maratony pro jejich atmosféru. Aktivně se zúčastnil Vasaloppetu (byl 50.!), opakovaně absolvoval Birkebeiner, Tartu maraton, Marcialongu, Transjurassien, König Ludwig Lauf, Jizerskou 50 a další. Všude měl přátele, všude ho vítali s nadšením.
Jan byl skutečný gentleman, duševní aristokrat, velkorysý člověk vznešeného ducha, vzbuzující přirozený respekt. «Spiritus movens» i «spiritus agens», člověk, který svým myšlením uvádí věci do pohybu a současně je svými činy uskutečňuje. Jan své zásluhy o sport a jeho rozvoj nestavěl nikdy na odiv. Byl přirozenou pozitivní vůdčí osobností, inspiroval lidi kolem sebe, nechával jim ale tolik prostoru, kolik potřebovali. Jeho názor byl respektován. 
Dokázal oddělit zrno od plev a věnovat se tomu podstatnému. Je obtížné a nespravedlivé psát to všechno už jen v minulém čase. Jan zemřel v důsledku těžké choroby 5.11.2012 ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Byl statečný po celý svůj život, byl statečný až do konce. Zaslouží si naši úctu. Jan Weisshäutel, výrazná a významná postava sportovního světa, věnoval svůj život běžeckému lyžování. A uměl si to krásně užívat.
Pár slov o autorovi: MUDr. Radomir Čumlivski, CSc. se narodil v roce 1951 a pracuje jako anesteziolog v Orthopädisches Spital Wien. O svém přátelství s Janem Weisshäutelem vypráví: «S Janem jsme se poprvé sešli na podzim r. 1969 jako učitel a žák na Fakultě všeobecného lěkařství Univerzity Karlovy v Praze. Stal jsem se členem jeho oddílu běžeckého lyžování. Jan soustředil kolem sebe skupinu lidí, jejichž přátelství vytrvalo až dosud. I když mé sportovní výkony J.W. neohromovaly, staral jsem se o aktivity v mimosportovních činnostech, pro které měl Jan velké pochopení. Později jsme spolu v r. 1996 založili Klub Akademiků Klasiků. I přes různé cesty jsme byli nejbližšími přáteli po celý život. Prožili jsme spolu mimořádné fáze i v osobním životě. Proto mi připadla nelehká úloha se s ním za nás všechny 16.11.2012 rozloučit.»
