Již jako chlapec měl jsem neobyčejně velkou chuť podívat se trochu ven do světa, poznat cizí země a nové lidi. Vidět jiné poměry a studovat jiné zvyky. Dařilo se mi doma docela dobře; ale dostat se ven a toulat se světem, to je jakýsi pud, který je v nás, Norech, pevně zakořeněn už od dávných vikingských dnů. Ve dvaceti letech jsem representoval Norsko na Zimních olympijských hrách ve Sv. Mořici v r. 1928. Byla to má první větší cesta za hranice země. Ale ještě na podzim téhož roku jsem se dostal ven znovu. Tentokrát sám. Nebylo to v lyžařském družstvu s vedoucím a mnohými kamarády. Tentokrát jsem jel sám, s malými jazykovými znalostmi a sporými životními zkušenostmi, ale s mladým a silným optimismem. Mým cílem byla Praha, kde jsem za pomoci Thunolda Hanssena a českých přátel lyžařského sportu dostal místo ve sportovním oddělení fy V. J. Rott na Malém náměstí.
Vydal jsem se na cestu s mnohými a velkými představami. Ale musím říci hned s kraje: nebyl jsem zklamán. Našel jsem přátelství a porozumění nejen ve svém zaměstnání, ale také mezi svými sportovními kamarády, takže jsem se ihned cítil jako doma. Ovšem bylo to poněkud nezvyklé projíždět se na pražském asfaltu a dláždění v době, kdy jsme už doma v Kongsbergu měli dávno sníh. Máme tam totiž sníh už od začátku listopadu a můžeme lyžovat až do dubna. Dokonce se také už stalo, že jsme měli lyžařský závod na hannibalském můstku 8. května. První věc, kterou jsem zjistil po svém příjezdu do Prahy, byla, že město je příliš vzdáleno sněhu a hor. Jedině spousta lyží a čilý ruch ve sportovním oddělení firmy Rott mě přesvědčoval o blížící se lyžařské sezoně. Ale potom jednoho dne uprostřed prosince jsme se vydali na výlet do Krkonoš. Tam jsem našel zimu, jako je u nás v Norsku. Spousty sněhu a výborné sjezdové dráhy. Brzy přišly také Vánoce a radostný pobyt na chatě LZK v Krkonoších. A pak začaly lyžařské závody. Potkal jsem se na nich se spoustou nových i starých známých. Každou neděli jsem byl na jiném můstku. Skákal jsem tak na několika dobrých můstcích a na několika méně dobrých. Co to však znamenalo? Mohl jsi skákat a skákat! A často skočit až dolů na dopad. A to byla zábava! To nemusí být můstek ani tak veliký a délky skoků nemusí být ani tak nebezpečně dlouhé. Potom jsem se zase vracel do Prahy. Do velkoměsta, do všedních dnů a do práce. Ke všemu, co dělá neděli a její sport dvakrát tak krásnými. Vracel jsem se zpátky do studentské hospůdky u Prašné brány, kde jsem byl stálým hostem, platil jsem Kč 7,50 za oběd a po obědě jsem si mohl koupit několik zákusků ve velmi příjemné cukrárně blízko Malého náměstí. Večer jsme mívali veselé schůzky v LZK nebo na jiných místech. Brzy jsem potkal také některé z pražských hezkých dívek a začal jsem se učit česky. Je to pravda, cítil jsem se stále víc a víc doma a dobře se mi dařilo.
Jednou v sobotu a v neděli byl jsem spolu s Arne Guttorrmsenem na lyžařském závodě ve Zvičině nedaleko Dvora Králové. Bydleli jsme u architekta Jarolímka, starého účastníka holmenkollských závodů a známého konstruktéra lyžařských můstků. V sobotu večer jsme byli ve svých lyžařských úborech na velikém veřejném karnevalu ve městě. Seznámili jsme se se spoustou lidí a tančili jsme se zázračnými stvořeními v rozkošných a veselých kostýmech. Byla tam jedna dívka, do které jsem se zamiloval až po uši. Tančili jsme a výborně jsme si povídali, třebaže jsme museli používat mezinárodní řeči, rafinované směsice češtiny a norštiny, okořeněné trochou angličtiny. Celkem vzato jsme se však bavili velkolepě.
Ale jako sportovci jsme museli, abych byl však upřímný, tedy rozhodně proti své vůli, odejít ze slavnosti ještě před demaskováním. A to jsem se seznámil s nejhezčí dívkou ze všech, která všakbohužel, přes má úpěnlivá naléhání, nechtěla odložit masku před půlnocí. Řekla mi, že přijde na zítřejší závod ve Skoku a že se tedy sejdeme tam. Basta! Odcházel jsem domů velmi zklamán. Myslím, že se ještě nikdy nestalo, aby nějaký jiný závodník pozoroval při závodu ve skoku ženské publikum tak intensivně jako já oné neděle. «Ten je asi zvědavý», myslelo si tenkrát asi mnoho mladých děvčat ze Dvora Králové, když zpozorovaly moje pátravé a snad trochu ostré pohledy. Nikdy jsem si nemyslel, že by mohlo být tak obtížné znovu poznat nějaké děvče, i když jsem ji předtím potkal jenom na maškarním plese a neviděl jí do obličeje. Ale když jsem šlapal nahoru podél můstku a koukal a koukal, bylo mi brzy jasné, jak je to úžasně obtížné. Bylo zde totiž hodně krásek, které se mohly k nerozeznání podobat mému včerejšímu ideálu. Některé se usmívaly stejně šibalsky, některé poněkud rozpačitě, ale konečně nahoře u můstku stála Ona. Krásná postava a krásný jemný obličej a světlé vlasy. To musí být ona. Namířil jsem si to k ní a začal jsem žvanit o tom, jak hezké to bylo včera atd. Napřed se usmívala, potom se začala divit stále více a více a nakonec si přirozeně musela myslet, že jsem se zbláznil. Nebyla vůbec na žádném karnevalu, řekla mi, a zdvihla trochu nosík do výšky. To bylo poněkud trapné a ještě horší pro mne bylo, že Arne, který o všem věděl, se u mne zastavil a všechno slyšel. Pochopitelně se domníval, že je to důvod k smíchu. Úplně zlomen jsem šlapal dále a neodvažoval jsem se už dalších pokusů. Jenom jsem se stále rozhlížel, ale bohužel bez výsledku.
Hluboce a nezapomenutelně na mne působilo, jak veliký zájem je v Československu o lyžařství. Lidem vůbec nevadilo, že museli dlouho a nepohodlně cestovat, aby mohli vyzkoušet své lyže. Lyžařské vlaky do Krkonoš byly vždycky přeplněné a na zpáteční cestě měl vlak obvykle velké zpoždění. Často bylo už hodně pozdě v noci, když se vlak po neděli dostal nazpět do Prahy, ale zájem přesto neochabl. Úplnou novinkou a překvapením byl pro mne poměrně velký zájem českých žen o běžecké závody. Byl jsem zvyklý z domova vidět ženy na závodnív dráze, ale že závodily tak nadšeně na dlouhých tratích, bylo pro mne přece novinkou. Vyprávěl jsem o Praze beze sněhu, ale později se ukázalo, že jsem mohl také poznat Prahu pod příkrovem sněhu a dokonce s takovou zimou, jaká není jen tak v oněch končinách obvyklá. Lyžovali jsme v bezprostřední blízkosti samotného města. Měli jsme běžecké dráhy ve Stromovce. A dokonce jsme si postavili můstek téměř v ulicích města na Žižkově. Můstek nebyl sice tak velký, ale za to házel hodně do vzduchu a dojezdová rovinka byla neobvykle krátká. Skákali jsme až 25 metrů. Na tomto můstku byl uspořádán závod ve skoku před velkou návštěvou diváků. Mezi diváky byli také mnozí, kteří viděli skok na lyžích poprvé v životě. Mnozí z nich byli nadšeni a stali se přáteli lyžařského sportu pro celý život. Někteří byli snad také trochu zklamáni, že délky nebyly větší. Tento závod byl totiž pořádán brzy po mistrovství světa v Zakopaném, kde jsem vyhrál závod ve skoku a dosáhl v jednom skoku mimo konkurenci 71 metrů. Proto nemohli mnozí z diváků pochopit, že jsem v Praze nemohl skočit více než 25 metrů!
Rathovi ani řemen nestačil!
Musím vyprávět o jedné historce s žižkovského můstku. Můj přítel a tenkrát šéf, Emmerich Rath, nebyl jen nadšeným závodníkem na dlouhých tratích, ale také velmi nadšeným skokanem, přes svých 50 let. Rath byl neohrožený chlapík, který mohl stejně dobře vzdorovat mrazu jako lyžařským můstkům. V Zakopaném lyžoval denně bez košile při dvacetistupňovém mraze, a ani takový můstek, jako je Jarolímkův na Štrbském Plese, nebyl pro Emmericha Ratha dost velký. Jako skokan měl však jednu generální chybu. Skákal s hodně roztaženýma nohama. Ani největší úsilí o zlepšení této chyby nepomáhalo. Ale tu přišel jednoho dne Rath na pražský můstek s tlustým gumovým řemenem. Uvázal si jej kolem obou nohou nad kotníky, tak aby musel držet nohy pohromadě. Nyní jsem to vyřešil, myslel si Rath, a rozejel se s můstku. Na nájezdu všechno nasvědčovalo tomu, že je to v pořádku, ale potom ještě dříve, než se Rath odrazil, měl nohy zase od sebe. Nechtěly mu držet pohromadě. Roztrhl řemen. V každém případě však ukazuje případ kolosální vůli k pokroku.
Že Střední Evropa zažila v roce 1929 velmi silnou zimu, pocítil jsem na sobě do všech důsledků. Lyžařské mistrovství Norska bylo onoho roku přeloženo do Kongsbergu, a proto jsem musel v každém případě domů. Baltické moře však bylo zamrzlé a nakupený led mi zatarasil cestu. Když jsem se dostal do Sasnice, abych se odtamtud převezl do Švédska, zjistil jsem, že přístav je zablokován ledem. Stejně tomu bylo ve Warnemünde. Musel jsem jet oklikou přes Jylland a převézt se přes Storebelt a Lillebelt, které nebyly zamrzlé. Přijel jsem do Kongsbergu pozdě v sobotu večer a o celých 7 hodin později, než abych mohl startovat v běhu. Tenkrát se jel totiž sdružený závod ve skoku a běhu pro závodníky nad 20 let. Proto jsem se nemohl zúčastnit závodu ve skoku, ale musel jsem se spokojit s tím, že jsem zahájil závod ve dvojitém skoku se svým bratrem Birgerem, který byl tenkrát mladý, a nemohl se proto ještě zúčastnit závodu. Po závodě jsem si také ještě skočil, ale dlouhá cesta byla vykonána nadarmo. Musel jsem se vrátit zpátky do Československa, kde byla lyžařská sezona ještě v plném proudu. Dařilo se mi dobře a můj pobyt byl prodloužen o další rok. Měl jsem tedy být přes léto v Praze. Hrál jsem football ve firemní jedenátce V. J. Rotta, chodil na tramp a jezdil na kanoi na Vltavě. Byl jsem stálým divákem na Spartě a Slavii a pomáhal jsem stavět můstek v Jilemnici. Potom se zase objevily první známky blížící se zimy. Schůzky v LZK, zvýšený zájem o lyže v obchodě a brzy také první sněhové vločky. Oné zimy bylo mistrovství světa pořádáno v Oslu ve spojení se závodem na Holmenkollen. Svaz měl poslat nahoru silné representační mužstvo, a tak se stalo, že jsem je mohl doprovázet. Bylo to velmi dobré mužstvo, které mělo v Norsku dokázat, že závodníci patří mezi nejlepší běžce Střední Evropy. Závodníci jeli se mnou domů do Kongsbergu, aby si ještě před závodem zatrénovali. O této návštěvě napsal dr. Finger znamenitý článek v «Zimním sportu». Čeští skokani si počínali na Holmenkollenu velmi dobře. Lukešova prémie v juniorské třídě patřila k výkonům, kterých jsme si my, Norové, dovedli vážit.
České mistrovství bylo, jako již před rokem, přeloženo na Štrbské Pleso. Vyhrál jsem zde i podruhé a odejel potom do Švýcarska. Pracoval jsem pak v jednom sportovním obchodě v Curychu 1 a půl roku, ale pouta k Československu byla neobyčejně silná. Když jsem proto dostal v r. 1931 pozvání, abych se zúčastnil českého mistrovství v Jilemnici, musel jsem pochopitelně jet. Tentokrát jsem si odnesl vítězství ve skoku a třetí cenu v závodu sdruženém. Potom jsem zase navštívil Československo v roce 1934, kdy jsem se zúčastnil závodu v Janských Lázních. Několikrát jsem byl ještě potom v Československu obchodně, ale potom přišly moje dlouhé cesty po Americe a brzy se stáhly mraky nepohody nad Evropou doopravdy. Napřed to bylo Rakousko, potom Československo, které pocítilo nacistickou tyranii, a potom to už čekalo na celou Evropu. Třebaže jsme zde na severu tak daleko, neměli jsme zůstat ušetřeni Hitlerovy šílené nenasytnosti. Norsko bylo okupováno a znásilněno stejně jako Československo. Dostali jsme se na stejnou loď jako naši čeští přátelé. To jistě přispělo k tomu, že pouta mezi našimi dvěma zeměmi jsou nyní po válce ještě pevnější. Přátelský svazek byl ještě více posílen, a proto doufám, že také naše spolupráce na sportovním poli má velkou budoucnost.
Sigmund Ruud, Oslo, v dubnu 1947
