Sníh není, a to ani na místech, kde už touto dobou běžně bývá. Skoro se začínáme bát o první Masters závody, ať už máme na mysli Český pohár Masters nebo úvodní podniky Světového poháru. Jestli na začátku prosince nezačne pěkně sypat, bude to špatné.
A tak alepsoň trénujeme. V duchu rčení o tom, že komu těžko na cvičišti, tomu pak lehko na bojišti, vyjíždíme na osvědčené rakouské ledovce a pilujeme techniku. Robo, náš průvodce prostředím závodů Masters, od sponzora nafasoval nové závodní vybavení, snímž se nejprve musí trochu lépe sžít, a tak má v rámci předsezonní přípravy o zábavu postaráno. Na tomto místě je znovu třeba poděkovat všem našim partnerům za vybavení i finanční podporu, bez níž bychom asi na ledovcích mohli trénovat jen těžko. Starají se o nás především firmy SNOW-HOW, výhradní dovozce značek Blizzard a Tecnica do České republiky, Svorto, výhradní dovozce vložek a kompletní technologie SIDAS na český a slovenský trh a také nový český distributor oblečení Frencys. Podporu nám ale vyjadřují i další, všem tedy ještě jednou díky.
Poprvé na slalomky
V polovině listopadu jsme podruhé vyrazili na sníh, tentokrát jsme jeli na Kaprun.
Protože byl v Česku svátek, ocitl se Kaprun v zajetí Českých a Slovenských lyžařů. Bylo jich opravdu hodně a fronty na vleku byly skoro jako v období vánočních svátků. Ale počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo, teplota se pohybovala okolo nuly a sjezdovka byla v super stavu.
Plán výjezdu byl jasný – dát si pár ostrých jízd v obřím slalomu, ale to hlavní bylo vyzkoušet a rozjezdit se na nových slalomových lyžích. „Sám jsem byl zvědavý, jak si s nimi potykám a jak mi to půjde po dlouhé době ve slalomových branách. Musím se přiznat, že jsem slalom speciál nejel hezkých pár let,“ shrnul své pocity hned na úvod náš Master Robo.
První den dopadl podle plánu, zajezdili jsme na obřákových lyžích a odpoledne jsme se domluvili se Slovákama, kteří také jezdí Masters závody, aby nás pustili do bran, kde si Robo dal pár ostrých jízd naplno. A chválil se: „Musím říct, že až na pár chyb mi to celkem jelo. Jsem vcelku spokojen.“
Druhý den jsme vyrazili celí nažhavení na kopec s novými slalomkami. Prioritou bylo přivyknout si na extrémně krátké lyže (165cm). Kdo si to nevyzkoušel, nepochopí. Rozdíl v ježdení je asi takový, jako byste přesedli z nadupaného allroadu do motokáry. Slalomová lyže je neuvěřitelně živá a nedá vám ani na chviličku vydechnout. „Máte pocit, že vám chce každou chvíli ujet pod zadkem a musíte ji neustále honit,“ stěžoval si jen naoko Robo.
Slalomka s olejovým tlumičem
|
|
Slalomka: SL Rase Suspension
Olejový tlumič a karbonový booster, tedy kompletní systém Power Full Suspension, se letos nově objevil dokonce i na fisových modelech Blizzardu. Jedná se pochopitelně o race provedení systému označované jako Race Full Suspension obsahující novou závodní desku, nicméně i tak se to dá označit za jasné potvrzení skvělé funkčnosti vloni představeného konceptu Power Suspension. Závodní slalomka (stejně tak obřačka) je letos v nabídce buď s dlouhým karbonovým stabilizátorem, nebo bez něho, vždy ale s olejovým tlumičem pod botou.
Robo jde do závodů Masters vyzbrojen 165 cm dlouhou slalomkou SL Race Suspension se závodní deskou s olejovým tlumičem, ale bez karbonového boosteru. Po prvním ježdění se lyže jeví jako velice obratná, má výbušnost a samozřejmě skvělé hranění. „Je to dřina, létá z obouku do oboluku, kope, celkem lehce tě posadí na zadek. Delší rádiusy nejsou možné, pořád totiž táhne do oblouku.“ Žádná věda, prostě slalomka, jak má být.
V průběhu prvních jízd jsme se soustředili jenom na vyladění centrálního postoje nad lyží a na odbourání veškerého předozadního pohybu. Začínali jsme na mírném svahu a dali jsem si pár osvědčených cvičení: Hole před tělem, jízdu s rozepnutými lyžáky, tahání obou hůlek podél těla ve sněhu... Protože charakteristickým znakem slalomové techniky je rychlé přehranění lyží pod klidným vrškem těla, následně jsem se zaměřili na minimalizaci vertikálního pohybu a stabilizaci vršku těla. Na to jsou zase dobrá cvičení, kdy hole držíme opačně (hroty nahoru), nebo jezdíme úplně bez holí – obě ruce rozpažené, obě ruce v bok... Zkusili jsem také pár oblouků v extrémně sníženém postoji. Pak už se Robo zaměřoval na postupné zvětšování rozsahu dolních končetin a na dynamiku jízdy na strmém svahu. Všechna tato cvičení ho stála hodně sil a koncentrace, protože závodní slalomky od Blizzardu opravdu nic neodpouštějí. “Na konci dne jsem byl totálně vyřízený,” přiznal sebekriticky Robo. Po návratu z kopce vyplavil únavu z nohou lehkým výklusem. Masér, který se za námi měl zastavit na pensionu, se bohužel na poslední chvíli omluvil.Večer jsme si na dvě piva sedli s Vladem Ternavským, starým známým parťákem ze Slovenska. Příjemně jsme pokecali a zavzpomínali na staré časy.
Facka a návrat do reality
Další den už byl Robo rozhodnutý vyzkoušet jízdu v plné slalomové výstroji. Nejprve jsme se vrhli pouze do „štabís“ – malých, sotva polovičních branek, ale pak už došlo i na regulérní slalomové brány. A to byl rozdí. „Byl jsem mile překvapen, jak mi to ve štabís, kde se člověk nemusí soustředit na odrážení bran, docela šlo. Ale když jsem pak odpoledne vlétl do normálních bran, nastalo peklo... V okamžiku, kdy jsem nabral rychlost a měl jsem přitom odrážet brány opačnou rukou, začal jsem ztrácet koordinaci, technika šla do háje... Pořád jsem z toho slalomu vylétával, měl jsem obrovské problémy ho vůbec dokončit. No a když jsem dostal brankou do obličeje, radši jsem se na to vykašlal a vrátil se zpátky do malých štabís,“ shrnul už v klidu a bez emocí Robo první trénink ve slalomových branách. Takže takto skončí náš projekt Race Masters? Fackou od slalomové brány? Tak to tedy ne! Vrátili jsem se do štabís a snažili jsme se imitovat odrážení bran opačnou rukou. Pár dobrých tipů nám při tom dal i Vlado.
Těžký je život slalomáře. Pokud vám snad někdy při sledování slalomu Světového poháru přišlo, že specialisté na slalom jako třeba Lizeroux, Pranger nebo Herbst jsou slečinky, co se bojí pustit do něčeho ostřejšího, jste úplně vedle. Slalom je neskutečná řehole. A těch ran, co v něm schytáte!
Foto: Ondřej Katz a archiv Vlada Ternavského
