Rossignol: Od nápadů k medailím. Za dva roky!

První místo francouzského běžkaře není zdaleka jediným «zázrakem», který najdeme v pokladnici úspěchů firmy Rossignol. Paradoxů, protikladů i nečekaných vítězství je v ní uloženo bezpočet. Jediné, na co je v historii této značky spolehnutí, je platnost stručného matematického vzorce. Inovace + spolupráce se špičkovými sportovci = jedinečné lyže. Vraťme se ale pěkně na začátek do roku 1907. Lyžařský sport byl v kontinentální Evropě neznámou záležitostí, o které slyšelo jen pár nadšenců a specializované vojenské jednotky. Od armády také přišla do městečka Voiron v podhůří Alp k dřevozpracovateli Abelu Rossignolovi první zakázka na výrobu lyží. Abel byl čilý průmyslník a zapálený člen několika místních spolků. Může se pochlubit několika patenty včetně vylepšení tkalcovského stavu, avšak lyže ho okamžitě uchvátily. Ještě v roce 1907 jen sledoval lyžařské závody v sousedním Le Sappeyen- Chartreuse a o rok později už měl připraveny pro místní tým velmi moderní sjezdovky – 170 cm dlouhé s vykrojením 91-65-76 mm! Výroba lyží ale v té době závisela bezvýhradně na umění tesařů a najít dva kusy dřeva stejných vlastností se rovnalo téměř zázraku. O to spíš, měli-li jít vytesat do takto «revolučních» rozměrů. Abel Rossignol záhy rozpoznal, že úspěch leží ve spolupráci s vrcholovými sportovci a štěstí mu přihrálo olympijského medailistu Émila Allaiho.

Nákup, co se vyplatil

Émile Allais k Rossignolu přivedl i ředitele, který firmu vedl neuvěřitelných padesát let. Na svazích ve vzkvétajícím Courchevelu se seznámil s mladým provozovatelem vleků Laurentem Boix-Vivesem. Podnikatel se podivil, že v Rossignolu netuší, jaké jsou náklady na výrobu jednoho páru lyží, a souhlasil, že si prohlédne jejich účetní knihy. Rychle objevil potenciál firmy a následně Rossignol také koupil. Za neuvěřitelných 25 milionů franků. Jeho bystré účetní oko odhalilo model, který měl potenciál, a vše se zaměřilo na vývoj kovové lyže Allais 60, hit následujících let. Boix-Vives i nadále spolupracoval se sportovci a v době, kdy závodníci začali odcházet do civilních povolání, neboť stále náročnější trénink se již nedal skloubit s civilním životem, připravil jeden z prvních programů podpory sportu. Laurent Boix-Vives také změnil dřevozpracující podnik, kde výroba páru lyží vyžadovala až jedenáct hodin práce, v mechanizovanou firmu a s každým modelem se výrobní i vývojový čas zkracoval.

Další revolucí byl vynález skelného kompozitu. Roger Abondance, tehdejší šéf výzkumu, na kterém se podílelo neuvěřitelných deset procent zaměstnanců koncernu, představil v létě laminátový model, který nemohl být až do zimy otestován, přesto bylo rozhodnuto o jeho výrobě. Strato byla nakonec první Rossignolka, které se prodalo přes milion párů a Nancy Greenová na ní vyhrála deset závodů v jediné sezoně. Šedesátá a sedmdesátá léta znamenala pro lyžování obrovský boom. Zimní střediska rostla jako pokropená živou vodou a Rossignol přinesl na trh nové modely. Opět úspěšné, a to tak, že si mohl dovolit koupit i konkurenční Dynastar nebo výrobce bot Lange. V sezoně 76/77 se akcie firmy zhodnotily o více jak šedesát procent a Rossignol vstoupil do světa běžek, aby rozšířil portfolio svých výrobků. Využili osvědčený model: sportovci testovali na tratích a inženýři zkoumali, jak vytvořit lepší lyži i jak zrychlit a zjednodušit výrobní postup. Odměnou všem bylo následné vítězství Jean-Paula Pierrata ve Vasově běhu, což se mu podařilo jako teprve třetímu neskandinávci. Ne nadarmo byl Laurent Boix-Vives, šéf a majitel Rossignolu, vyhlášen manažerem roku v prestižním časopise Le Nouvel Economiste a jedna z etap Tour de France startovala z bran fabriky ve Voiron. Úspěch běžce v tak prestižním závodě jen dva roky po zavedení výroby běžek byl určitě motivující, neboť v následujících letech sklízely běžky Rossignol jedno vítězství za druhým. Legendární Silver 44 s lehkým jádrem a kevlarovým povrchem přinesl Rossignolu dvanáct medailí na Mistrovství světa v Oslu 1982 a ve stejném roce na běžkách Rossignol vyhrál Američan Bill Koch i první oficiální Světový pohár.

Skočky? Neumíme, vymyslíme!

V osmdesátých letech díky ropné krizi a teplým zimám postihl běžecký i celý lyžařský svět propad prodejů a zisky klesaly následujících dvacet let. I Rossignol se musel uskromnit, ale management učinil odvážné rozhodnutí: «Nikdy nesáhneme na závodní rozpočet, to raději snížíme peníze pro marketing.» A opět se to vyplatilo. Mezi hvězdy, které po celou kariéru jezdily na francouzském kohoutovi, patřil třeba fenomenální Alberto Tomba. Italský La Bomba neustále spolupracoval s Robertem Abondancem, který tehdy vedl závodní oddělení Rossignolu, a ten mu připravil lyže s převratnou technologií Dualtec. «Dualtec jsem původně zamýšlel pro běžky,» vypravoval Abondance, když ve své garáži ukazoval ručně vyrobený model z roku 1983. Technologie ale ještě nebyla na takové úrovni, a tak se Dualtec poprvné objevil až v Tombově modelu Excess. Dualtec kopíruje moderní capovou konstrukci, ale skořepinová čepička pouze zakrývá jádro s vyztuženými bočnicemi. Kombinací dvou technologií (proto Dualtec) a plynulé změny struktury podél délky lyže se dosáhlo skvělých jízdních vlastností, stejně jako výborného přenosu sil z nohy jezdce na svah. Na premiéru mezi běžkaři si Dualtec musel nakonec počkat až do roku 2000, kdy počítačově řízené stroje umožnily vyrábět běžku podle představ tvůrců v Rossignolu. Skejtka X-ium vznikla také trochu náhodou, protože když technici přesouvali výrobu běžek z domovského Voiron na španělskou linku v Artés, rozhodli se vyzkoušet technologii známou z alpských disciplín. A povedlo se, nové X-iumy byly nabídnuty biatlonistům Poiréemu, Vittozovi a zejména hvězdnému Bjørndalenovi a koktejl z technické inovace a sportovních úspěchů znamenal, že se Rossignol neodmyslitelně zařadil i mezi světové výrobce běžek.

Ostatně stačí nalistovat výsledky našich SKI Classic TESTů ve dvou posledních listopadových číslech a přečíst si, jak nad jejich kvalitou kroutí testéři hlavou. V pozitivním slova smyslu, samozřejmě! Rossignol je dnes na výsluní na svazích, ve stopě i na poli oblečení a designu. Roger Abondance, který stál u mnoha závodních úspěchů Rossignolu ale přece jen nejraději vzpomíná na úspěchy již minulé. Konkrétně? Na triumf francouzského dua na domácí olympiádě v Albertville. «Byla to nejúžasnější medaile v mé kariéře. Vyhráli s mou skokanskou lyží a s Cobrou, skejtkou, kterou jsem vyvinul. Slzy mi tekly po tváři, a to se mi ještě nestalo. Dva roky před hrami jsme o skocích nevěděli nic a najednou jsme stáli na stupních vítězů,» vzpomíná ředitel závodního oddělení. Dvojice sdruženářů Fabrice Guy a Sylvain Guillaume tehdy vytřela zrak do té doby suverénním Japoncům a z olympiády si přivezla první dvě místa. Rossignol však tehdy jen opět dokázal to, co provází celou jeho historii. Že proměnit vizi v cenné kovy mu netrvá déle než dva roky!