„Jo, je tu naprostá zima,“ potvrzuje mrazivým hlasem. „Dole je mínus pět, na balkoně máme třicet centimetrů sněhu, silnice namrzlý. Nahoře vládne krásný březen, mínus dvanáct, čerstvý sníh, sluníčko. Je to opravdu radost tady lyžovat,“ mile roztává. Dole myšleno Zermatt ve výšce dva tisíce metrů nad mořem, nahoře sjezdovky okolo 3500 metrů. „Jsem zvyklá, jen se člověk samozřejmě dřív unaví,“ dodává.
Sudová se sem vydala už na třetí dvoutýdenní kemp. „Je to pořád stejný, jen se zdokonalujeme. Chceme se zaměřit už na celé jízdy, vyskákání skoků, helikoptéry s roznožkou a salto s krosem. Dávám taky dvojné helikoptéry. Chci je dotáhnout a být připravená je použít v závodě. Zatím všechno funguje, jen občas hledáme ve sněhu vhodnou trať.“
Ve švýcarském vysokohorském středisku se elitní světová jezdkyně v boulích cítí jako doma. Vlekaři ji každý den zdraví jako domácí, bydlí ve stejném apartmánu. Při prvním zářijovém pobytu se jen rozlyžovávala po rovině, až později se lyžovalo a skákalo. „Všechno jde perfektně, přípravu ovlivňuje opravdu jen počasí,“ raduje se.
V měkoučkém sněhu dokonce už většinou lyžuje bez ortézy na koleni. „Kromě dvojných helikoptér vše bez ortézy,“ říká zkušená 30letá lyžařka. „Pro hlavu si ji případně vezmu, kdybych cítila opravdu ledové, nebezpečnější tratě.“
Téměř celé dny tráví na lyžích, „suchou“ kondici už pomalu odsouvá. „V tuhle chvíli tvoří už jen doplněk. Dřív se dalo i venku běhat nebo cvičit, teď to ani nejde. A posilovnu tady pořádnou nenajdete.“ Parťáky do tréninku jsou ji Kriystýna Hnyková a Daniel Honzig z její skupiny.
„Na kopcích jezdí i dva Japonci, Finové, nějaká americká škola. Ale minule tady bylo přes sto lidí – boulařů, naprosto všichni. Od Australanů až po Evropany. (Trenér) Radek okukuje top desítku holek, jak jsou na tom, ale taky začínají. Vidíme, co zkoušejí a trénují. Skákat je jedna věc a naučit se k tomu lyžovat druhá, ale budou tam nová jména, musejí se hlídat,“ přidává postřeh od konkurence.
