Jedněmi z nejdůležitějších parametrů běžeckých lyží jsou délka a tvrdost. Ani sebelepší model běžek nemůže kvalitně brázdit stopu, pokud neodpovídá hmotnosti a výšce svého majitele. Vhodnou délku běžek lze nejsnáze zjistit při nákupu přímo od prodavače, ale lze využít i internetové stránky samotných výrobců (například www.sporten.cz), přístrojů umístěných v některých prodejnách, nebo použít známý trik s podstrčením papíru pod mazací komorou lyže. Obecně se k délce dá říct, že za poslední roky se lyže přece jen o něco zkrátily, neboť díky moderním technologiím jsou i při kratší délce dostatečně tvrdé. Kdo před lety potřeboval «dvadesítky», vystačí dnes většinou s lyžemi o deset centimetrů kratšími, což platí jak o klasické technice, tak o bruslení. Hodně však záleží na dané situaci a

konkrétním modelu.

 

V hlavní roli skluznice

Správnou délku lyží nezmiňujeme náhodou, jelikož právě ta nejvíce ovlivňuje účinnost všech zásahů provedených při přípravě lyží. Lyže, které nejsou v dokonalém kontaktu se sněhovou podložkou, budou vůči všem našim úpravám imunní. Moderní běžecké lyže lze podle typů skluznic rozdělit v zásadě do dvou kategorií. Buďto je skluznice vyrobena z polyetylenu, nebo grafitu. To představuje zásadní rozdíl ve vlastnostech lyží. Existují ještě plastové skluznice, ale ty najdeme jen u nejlevnějších modelů. Jejich výhodou je vysoká odolnost, mezi nevýhody pak patří velký odpor při jízdě, obtížné nanášení vosků i mnohem horší vlastnosti při skluzu. Grafit se naopak pyšní přesně obrácenou charakteristikou. Rozeznat oba typy není problém, grafit je temně černý, plast často bílý či jinak barevný. Mimo těchto dvou základních prvků se používají ještě další – grafit se mnohdy nahrazuje například karbonem, což však na vlastnostech lyží nic podstatného nemění. U závodních modelů se můžeme setkat ještě se skluznicemi určenými přímo pro konkrétní podmínky (wet, dry, cold, warm/plus). Zde je ovšem nutné pamatovat na skutečnost, že speciální úpravy nejsou nezničitelné a pro běžné lyžaře mnohdy zbytečné.

 

Ať už je ale skluznice jakákoliv, je nutné ji před každým výletem připravit – namazat. To je v závislosti na typu a provedení lyží různě složité, vždy ovšem stejně důležité. Základním voskem je parafín, který se používá bez ohledu na typ lyží (klasické, skateové, šupinové). Parafín zachovává elasticitu skluznice, a tím udržuje správné jízdní vlastnosti. Zároveň ho lze použít jako univerzální vosk pro různé teploty a typy sněhu. Až na něj nanášíme všechny ostatní vosky, jejichž výběr podléhá počasí a také typu lyží. Zatímco na skateové a šupinové lyže patří v druhé fázi již pouze vosky skluzové, klasické běžky vyžadují ještě nanesení vosků stoupacích, které umožňují pohodlný výšlap napříč vrstevnicemi.

 

Aby lyže dobře jely…

Ze dvou typů vosků, používaných při mazání běžek, jsou na aplikaci jednodušší vosky skluzové, většinou označované čtyřmi základními barvami (červený, fialový, modrý, zelený). Toto označení

umožňuje jednoduše zvolit, který vosk se hodí pro právě aktuální teplotní rozmezí. Drobnou komplikací může v této souvislosti být určení správné teploty, neboť výrobci vosků se rozcházejí v metodě, respektive místě, kde měří teploty, z nichž použití vosků vychází. Údaj uvedený na obalu vosku odpovídá buď teplotě naměřené jeden metr nad zemí, někdy ale také teplotě měřené pouhých pět centimetrů nad sněhem a některé firmy měří dokonce přímo teplotu sněhu (u vosků pro teploty pod bodem mrazu). Rozdíl mezi těmito údaji nemusí být zrovna malý, a tak je třeba důkladně číst informace přiložené k výrobku. Další komplikací, se kterou je třeba při výběru správného vosku počítat, je výškový profil túry. Teplota ve výchozím bodě se totiž může rapidně lišit od té, která bude panovat na hřebenech, kudy možná povede převážná část výletu.

 

… i snadno stoupaly

Rozdíly teplot jsou ale ještě mnohem důležitější při používání stoupacích vosků, kde už jeden stupeň může nadělat pořádnou neplechu. Jak již bylo zmíněno, skluznice běžek pro klasickou techniku je rozdělena na skluznou a stoupací část (mazací komoru), přičemž správná příprava právě prostoru pod botou je alfou a omegou podařeného výletu. Vosky stoupací jsou, podobně jako skluzové, rozlišeny barvami. Při teplotách pod nulou se používají vosky tvrdé, většinou označované zeleně a modře, kolem nuly fialové a nad nulou vosky měkké − červené a žluté. Na hrubozrnný, mokrý, tvrdý až zledovatělý sníh jsou pak nejlepší tekuté vosky – klistry, i když těm se většina lyžařů kvůli složité aplikaci raději vyhýbá. U všech typů je důležité důkladné zažehlení nebo rozetření, které vyžaduje trochu síly a námahy. Zažehlujte směrem od špičky k patce a pamatujte, že velmi důležitá je teplota žehličky – z vosku se nesmí kouřit, má jen tát. Obecně platí, že vždy je výhodnější nanést několik tenkých vrstev než jednu silnou. Zkušení lyžaři mnohdy mažou více vrstev na sebe s tím, že každý z použitých vosků je určen pro jiné teplotní rozpětí. Zvyšuje se tím odolnost ochranné vrstvy na skluznici a lze docílit i větší trvanlivosti, nehledě na to, že tak lze vyřešit i problém s rozdílnými teplotami v různých úsecích trati. Běžným příkladem je, že nejprve je nutné, aby lyže stoupala na teplejším sněhu v údolí a poté měla dobrý skluz při hřebenové vycházce. Vždy je ovšem třeba dodržet zásadu nanášení měkčího vosku na tvrdší (teplejšího na studenější).

 

Jedinou výjimkou je situace, kdy se teploty pohybují okolo nuly a v průběhu dne se postupně začne oteplovat. V takovém případě je opravdu dobré mazat tvrdý vosk na měkký. Technika mazání tvrdých stoupacích vosků na měkké, či dokonce na klistry, je sice náročnější, ale vyplatí se. Hodně pomůže, pokud se měkké vosky zažehlí. Tím se sice drobně změní jejich vlastnosti, ale tvrdé vosky se s nimi mnohem snáze

spojí. Ani sebezkušenější lyžař ale nedokáže stoprocentně vyzrát na přírodu, a proto je důležité mít s sebou vždy sadu vosků, stěrku a korek na rozetření, což umožní úpravu mázy přímo v terénu. Náhlá změna počasí je totiž na horách jevem zcela běžným.

 

Nic není zadarmo

Stejně jako auto nebo jízdní kolo, ani běžky nemohou dobře sloužit, pokud se jim nevěnuje náležitá péče. Očištění od starých vosků (technická rozpouštědla či benzín skluznici vysušují, používejte raději speciální smývací roztoky), otření hran a skluznice po každém výletu či skladování v suchu, to už jsou snad samozřejmosti, nad kterými nikdo dlouho nepřemýšlí. Ale vzít na skluznici bronzový kartáček by možná leckoho nenapadlo…

• Po náročnější túře, nebo zkrátka jednou za čas, vyčistěte skluznici jemným nylonovým fibertexem – utěrkou z nylonové tkaniny (na suchou grafitovou skluznici postačí i hrubý filc) a přebruste bronzovým kartáčem.
• Následně vyčistěte pomocí horkého vosku – naneste měkký vosk a ještě před vychladnutím ho znovu seškrábněte, čímž definitivně odstraníte všechny nečistoty.
• Nasyťte skluznici voskem. Naneste měkký vosk, nechte vychladnout, znovu jej zahřejte, nechte vychladnout a seškrábněte. Poté vykartáčujte středně hrubým bronzovým kartáčem. Tento proces opakujte klidně až pětkrát, skluznici ovšem nechte vždy ochladit!
• Optimální vyladění lyží vyžaduje trénink a zkušenosti. Přesto radíme: Nešetřete si lyže jen pro optimální sněhové podmínky, raději jim po každém výletu věnujte optimální péči. Nikdy je delší dobu neskladujte bez ochranné vrstvy vosku, aby skluznice nevysychala! A pamatujte – jak se k lyžím budete chovat vy, tak se budou chovat ony k vám.  

Hledáme mazací komoru

Tak zvaná mazací komora se nachází přibližně ve středu lyže, přesněji řečeno pod vázáním, a v určité vzdálenosti od špičky a paty boty. Její přesné určení je nezbytné pro účinné namazání lyží. Délka mazací komory ovšem hodně záleží na typu běžek, tělesných parametrech lyžaře a jeho stylu jízdy. Zkušení jezdci doporučují vyzkoušet si ji v praxi, tedy při stoupání. Jakmile zjistíte, jaká délka vám vyhovuje, namalujte si na stranu lyží značky a mezi ně pak vždy nanášejte stoupací vosk. Jednodušší a rychlejší je tzv. papírová metoda. Obujte se do lyží na pevné, rovné podložce a poproste kamaráda, aby vám pod skluznici v místě bot vsunul papír. Tam, kde jím v podélné ose lyže ještě může pohybovat, je mazací komora.