K testu se nám pod ruku dostalo na patnáct párů holí od špičkových výrobců. Jednalo se většinou o top modely, doplněné o několik zástupců střední třídy, určených pro nadšené sportovní a hobby závodní jezdce. Co se týče materiálového složení, jsou prověřované kusy, až na výjimky, vyrobeny ze 100% carbonu s různými přívlastky. Tedy materiálu, který se vyznačuje velmi nízkou hmotností a vysokou pevností. Lze z něj vyrobit velmi lehké a přitom tuhé tubusy, daní za to je relativní křehkost – špičkové hole jsou poměrně náchylné na nešikovné uklepnutí či přišlápnutí.
Pokud si nejste svými „skijáckými“ schopnostmi až tak jisti, zaměřte svoji pozornost na hole sportovní, vyrobené z kompozitu karbon – sklolaminát, míchaného v různém poměru. Tyto hole se vyznačují nižší tuhostí, nepatrně vyšší hmotností a snesou toho, co se týče nešetrného zacházení, o mnoho více. I v našem přehledu nějaké najdete, přičemž poznat to jde povětšinou velmi snadno: při pohledu na cenu. To je ostatně také důvod, proč zde nikde nenajdete jakékoliv pořadí holí. Těžko můžeme napsat, že Swix Triac 2.0 (nejdražší hůl v testu, 9100 Kč) je lepší než Atomic Race Carbon 20 (nejlevnější, 1975 Kč), když se od každé očekává zcela něco jiného. Jak moc velký je mezi nimi rozdíl, už je samozřejmě otázka o mnoho fundovanější. A právě na tu se pokusíme odpovědět.
Hmotnost hraje roli, ne že ne
Ponejprv by bylo dobré si položit otázku, jak vlastně vypadá dokonalá hůl pro běžecké lyžování. Přičemž odpověď není složitá. Taková hůl je lehčí než pírko husy za sousedovic plotem a přitom tuhá jako hovězí roštěnka ze školní jídelny. Možná i o něco víc. A právě na tyto vlastnosti jsme se zaměřili v první, teoretické části našeho testu. Proč jsou vlastně tuhost a hmotnost, společně s umístěním těžiště hole, tak důležité? Při každém jednotlivém odpichu opíše hůl dráhu, která se dá charakterizovat jako pohyb složený z posuvu a rotace. Pro posuvnou je z pohledu fyziky alfou a omegou hmotnost celku. Pokud vezmeme v potaz, že na jeden odpich soupaž ujedeme v průměru kolem pěti metrů a pár špičkových holí váží kolem 300 gramů, lze si jednoduše dopočítat, že na jednom kilometru trati navzpíráme kolem 60 kilogramů. Tak co, už vás začíná zajímat, jak těžké jsou právě vaše hole? Dopočítejme, že pokud zvážíme rozdíl mezi nejlehčím a nejtěžším párem v testu (91,4 g) a ponásobíme počtem odpichů na kilometr, blíží se rozdíl hodnotě 20 kg. Za padesát kilometrů trati Jizerské 50 to dělá… Dobrá, nechme matematiky a pojďme na fyziku.
Neméně důležitým faktorem holí je totiž také poloha jejich těžiště. A to konkrétně pro rotační složku složeného pohybu. Představme si hůl jako kyvadlo otáčející se kolem osy umístěné v bodu uchycení poutka k madlu. Čím blíže je hmotnost celku soustředěna k bodu otáčení, tím nižší bude moment setrvačnosti na konci hole. Pro lyžaře to znamená jediné: úsporu energie při každém švihu a jednodušší manévrování. I proto se hole vyrábí kónické a osazují se co nejtitěrnějšími košíčky. Každý gram na konci se zkrátka počítá. A to není vše. Třetí do party zásadních veličin je tuhost tubusu. Ten má za úkol, pokud možno beze zbytku, přenést energii, kterou do hole vložíte u jejího madla, až do košíku a potažmo podložky, po které se pohybujete. Lhostejno, zda se jedná o prašan, firn nebo asfalt. Jenže právě při prohnutí hole dochází k energetickým ztrátám. Účinná je pouze tečná složka působící síly. Kolmá, způsobující průhyb, přijde zcela vniveč.
Metr, váha a digitální flextester
Každý z patnácti párů holí nejprve podstoupil kompletní rozborku a sborku, při které byl převážen každý jednotlivý komponent hole. Naměřené hodnoty jsme pečlivě zaznamenali a přenesli do tabulek. S výsledky se můžete seznámit v souhrnné tabulce. Následovalo zkrácení holína požadovanou délku (v našem případě 152 cm) a přeměření (od konce) jejich těžiště. To bylo prováděno bez osazených poutek, která nejsou součástí kyvadlového pohybu a jejich hmotnost lze tedy zcela zanedbat. K měření tuhosti jsme použili digitální flextester. Hůl byla upnuta v délce 120 cm: od košíku výš. V těchto místech se hůl kónicky zužuje, lze proto s klesajícím průměrem tubusu očekávat i odpovídající snížení tuhosti. Uprostřed upínací délky jsme testované kousky zatěžovali čelistí flextesteru. Zaznamenávána byla síla potřebná k prohnutí hole na tomto úseku o 25 mm. Výsledně naměřené hodnoty nám prozrazují, že úměra mezi cenou hole a kvalitou v námi testovaných parametrech není zcela úměrná.
Například suverénně nejdražší Swix Triac 2.0 “nezvítězila” ani v jednom z testů (i když celkově si špatně rozhodně nevedla) a naopak mezi levnějšími kousky lze najít i velmi konkurenceschopné produkty. Za pozornost určitě stojí naměřené hodnoty u Salomon S-Lab Carbon a obou modelů Komperdell, stejně jako velmi podstatné rozdíly právě v síle nutné pro průhyb hole. Pro srovnání jsme otestovali i několik levnějších hliníkových modelů. Ty jsou na tom ve sledovaných parametrech o poznání hůře než kompozitoví a karbonoví bratříčci – hlavně co se týče polohy těžiště a celkové hmotnosti. Naopak tuhostí se téměř rovnají některým sportovním holím vyrobeným z vláken a pryskyřice.
- Kompletní výsledky si můžete nalistovat ve SKI magazínu – prosinec 2013 nebo otevřít v elektronickém čísle
