Skimagazín homepage Race Masters

Závody u Krušnoborců

U Krušnoborců (rozuměj u „zralých“ lyžařů z Krušných hor) se závody veteránů konají už tradičně. Několik desítek let na Klínech, na Telnici i na Bouřňáku. Kopce to jsou řádné – Krušno-horské.

Setkání Masters na sjezdových lyžích je pokaždé trošku stejné (lidi, lyže, předstartovní aktivity, hovory, ...) a vždycky trošku jiné (charakter svahu, trať, kvalita úpravy sjezdovky...). Většina závodníků se zná už léta, desítky let, vždycky se ale zúčastní několik desítek nových – většinou místních borců. Často jsou to bývalí závodníci, ale jsou to i lyžaři, kteří si chtějí svoje závodní ambice potvrdit porovnáním s ostatními nadšenci.

Velmi tradičním závodem je Old-Cup Klíny – slalom vypsaný pro muže i ženy, kde kromě pořadí v obvyklých kategoriích (po pěti letech od třiceti do konce žití.) jsou vyhlašovány i výsledky handicapové, kdy se k časům dosaženým v závodě přičítají časové "malusy" – za každy odžitý rok jedna desetina vteřiny. Desetina za rok je u třicetiletých asi opravdu adekvátní, ale u sedmdesátiletých už je jedna ubohoučká desetinka žalostně malým vyjádřením zrychlujícího se stařeckého chřadnutí v tomto věku. Vím moc dobře co píšu, pozoruju to na sobě, je to fakt!

Závod to byl na Klínech pěkný – na přívětivém svahu trať tvrdá, drživá, postavená velmi rozumně – v prvním kole spíše pomalu, ve druhém už ale umožňovala daleko rychlejší pohyb lyžařů. Jelikož se jel tento závod společně s krajskými přebory žáků, juniorů i dospělých, nabízelo se docela pěkné srovnání výkonů nejmladších a nejstarších lyžařských generací na stejné trati – dokonce v krajních mezích vnoučat s prarodiči. Zaznamenal jsem v žákovských kategoriích několik jmen, která si dobře pamatuju z let šedesátých, a shoda jmen to rozhodně nebyla!

V něděli jsme se všichni přemístili na Bouřňák ke slalomu, který si právem zasloužil poněkud hrdinsky znějící přívlastek "obří". Kopec je to řádný, žádná carvingová pohodička. Stavitel trati byl ale rozumný a úprava svahu odpovídala nastupující lehké oblevě po nočním sněhopádu. Ráno jsem si, hned po spuštění vleku, odskočil povozit se na přívětivou "Hrobskou" – krááása!!! Upravený a široký kopec s patnácticentimetrovou vrstvou lehce provlhlého sněhu, lidí asi osm, kroužení na obřačkách jako v lyžařském ráji. Rozechvělej lyžařským štěstím jsem se asi po hodině kroužení přemístil zpět na závodní svah, kde se trať postupně halila do mlhy – nikoli však jen lehkého bílého oparu, ale do poctivé mlhy - pátračky. A bylo po lyžařské euforii. U většiny z nás nejdospělejších je totiž dioptrický handicap posílený ještě nastupující šeroslepostí. A potřebné brýle dioptrické pod těmi lyžařskými znamenají jednoznačně skutečnost, že co se může zamlžit, to se také zamlží. No a když pak k tomu přijde mlha, nástává "bílokoldokola", "podemnouinademnou" a to je problémem, jaký jsem si ještě před několika lety nedovedl představit. Takže jen stupidita slalomové trati – vlevo-vpravo-vlevo-vpravo a zkušenosti lyžařských matadorů nás starší, se sevřenými svěrači, v těch podmínkách vedou k cíli. "Stačilo!", řekli jsme si my z katgorií nad 55 let po dojetí prvního kola docela jednoznačně. Rozumná jury nám to odklepla a druhé kolo pro Masters ženy a kategorii muži B zrušila. Mlaďoši to štěstí neměli a mohli si tedy vychutnat ještě kolo druhé. To se na ně ale milostivě usmálo tím, že každá následující branka se při průjezdu předcházející vynořila prý docela spolehlivě.

Pěknej závod to na tom Bouřňáku byl, takovej bohatýrskej. Pod kopcem pak slavnost vyhlašování vítězů, kde žákům aplaudovali závodníci vě věku jejich otců a dědů a dekorovaným dědům provolávaly slávu starší i mladší žačky, byla hezkou tečkou za víkendem velkého českého nížinného sněhopádu a počínající všeobecné oblevy.