Bezpečnostní špička Duplex se zakrátko přeměnila v propracovanější variantu jménem Simplex a k té přibyla v sezoně 1965/66 další revoluční novinka - legendární pata Rotamat. Otočný patní talíř (byť s omezenou otáčivostí) se dvěma pružinami přitom z kolekce Markeru nevymizel dodnes, i když už se samozřejmě jedná o mnohem propracovanější verzi, než byla ta, se kterou si v roce 1966 v chilském Portillu dojel pro zlato italský slalomář Carlo Senoner. Ten si ještě mohl nechat zdát o vázání, k němuž by se při každém zapínání a vypínání nemusel ohýbat, neboť toto komerčně nesmírně zajímavé vylepšení v podobě patních automatů přišlo z dílny Markeru až o pár let později. A v případě modelu Rotamat dokonce až na začátku devadesátých let. Kromě tohoto uživatelsky nekomfortního řešení měl ale patní talíř spoustu výhod. Především bylo celé vázání na dnešní poměry velmi krátké, což samo o sobě pozitivně ovlivňovalo průhyb lyže. Ku prospěchu sloužila také elasticita, s jakou Rotamat, stejně jako ostatní patní vázání Marker, udržoval lyžařovu patu v požadovaném místě. A přestože carvingová revoluce požadavky na lyžařské vázání opět posunula, neodebraly se tyto jedinečné patenty do sféry lyžařské historie, nýbrž byly podkladem pro další zajímavý vývoj.
Hladce ven
Dá-li se ve vývoji sjezdového vázání něco označit za významný počin, pak je to asi vyvinutí výkyvné platformy pod špičkou boty, s čímž poprvé přišli opět konstruktéři z Markeru. Uvolnění špičky boty do stran bylo do té doby vždy ovlivňováno třením podrážky o vázání a odpor, který při tom vznikal, byl jen těžce definovatelný. Vždy byl totiž ovlivněn předem neodhadnutelnými okolnostmi, jako např. hrubostí podrážky, nebo nevítanými nečistotami v podobě sněhu, ledu a drobných kamínků. Ve snaze o zredukování tohoto tření byla inkriminovaná část vázání vyráběna například z teflonu, což sice při optimálních podmínkách fungovalo poměrně dobře, nicméně s výkyvnou podložkou tak, jak ji známe ze špiček všech typů Markera, se to srovnávat nedá. Řešení pomocí kluzných podložek s teflonovými proužky v současnosti stále najdeme pod označením AFD u Atomicu, DIR u Vistu, dále pak u značek Salomon, Rossignol i Look. Velmi podobný, nikoliv však stejně výhodný přístup k danému problému zvolila Tyrolia, z jejíž špičky dnes hladce vyklouzneme díky oběžnému pásku, označovanému jako ABS systém.
V čem je rozdíl?
Základní funkce vázání, tedy upevnit botu k lyži a v případě nutnosti ji ve správný čas uvolnit, je u všech značek i modelů stejná a v podstatě je dnes zajišťována stejnými, nebo velmi podobnými principy. V čem se jednotlivá vázání mezi sebou liší zcela evidentně, je design. Ten se různí jak podle toho, pro kterou značku lyží je dané vázání určeno, tak i podle bližší specifikace jeho určení. Radikální carver si tedy může zakoupit vázání carvingové, vyznavač volných terénů zase freeridové. Pomineme-li nutnost širších brzdiček pro freeridové lyže, nejsou tato vázání co do funkce ničím specifická. Výrazněji je diferencuje až jejich kompletace s podložkami, neboť mezi těmi už jsou rozdíly o mnoho významnější. Sofistikované podložky plní kromě základní funkce zvýšení lyžařova postavení také funkci tlumiče vibrací, optimalizují průhyb lyže a nepodstatná není ani možnost snadného přestavení velikosti vázání u spousty z nich. Ať už jsou desky pevnou součástí lyže, nebo je na lyži dodatečně přidáváme, mohou její charakter pochopitelně citelně ovlivnit.
Volba podložky
Výroba samostatných vázání, tedy těch, která nebudou rovnou kompletována s lyžemi, dnes například u Markeru představuje jen asi 20 % produkce a jedná se především o vázání závodní, freeskiingová, dětská a rentalová. Skoro se ani nechce věřit tomu, že kdysi bylo vázání prodáváno po dílech, tedy zvlášť špička a pata. Na poli závodního lyžování ještě stále hraje významnou roli volba pro daného jednotlivce vhodné a zároveň pravidly povolené podložky, na kterou se pak musí dát montovat libovolné vázání. Bude zajímavé sledovat, jak se na technických parametrech závodních desek projeví jejich plánované snížení o půl centimetru. V porovnání s tím, jak různé mohou být závodní lyže a stejně tak podložky pod vázání, jsou tedy rozdíly v samotném vázání vlastně minimální (nemluvíme-li o rozdílech v možnosti nastavení velikosti vypínací síly).
Téměř pravým opakem závodníků jsou freeskieři, kteří si s podložkami nelámou hlavu vůbec. Pro freeskiing se podložky pod vázání ukazují být nevýhodné (snad kromě pod patou umístěných elastomerů tlumících vibrace), neboť výška boty nad sněhem je zde spíš strašákem a požadováno je naopak co nejjednodušší spojení boty s lyží. Podle všeho je ale jen otázkou času, kdy budou také freeskieři plně vtaženi do dobře fungující praxe lyžařských setů.
Hmotnost
Ve valné většině případů není důvod k tomu, aby bylo vázání příliš těžké. Tím, co je těžké, jsou ve vázání samozřejmě jeho kovové části a těch je využíváno stále méně. Proč? V současnosti už dosahují plasty používané k těmto a podobným účelům nebývalých technických parametrů, jsou lépe zpracovatelné, levnější a nepoměrně lehčí. Kovy (u dražších modelů pak magnezium) mají ještě stále navrch v pevnosti, a tak jsou používány pro výrobu některých značně namáhaných součástek, zejména těch přenášejících síly. Všechno ostatní je z plastu. Podíl kovů samozřejmě stoupá u vázání určených pro závodění, na taková vázání jsou kladeny podstatně větší nároky ve smyslu pevnosti a trvanlivosti. Síly, které při vysokých rychlostech na zledovatělém povrchu na vázání působí, někdy také nárazy slalomových tyčí, to všechno jsou naprosto mimořádné okolnosti, které řeší speciální, pro vrcholový sport určené vybavení. Kvalitní, ale na první pohled prakticky celoplastové vázání, udělá naprosté většině rekreačních lyžařů dobrou službu.
Co nás čeká?
V otázce individuálního přizpůsobování lyžařského vybavení nezůstává samozřejmě pozadu ani vázání. V současnosti ho lze často nastavovat na takřka libovolnou velikost boty, celé ho posouvat dopředu či dozadu (mimořádně variabilní je v tomto systém SpeedLock firmy Vist) a objevují se už také zcela individuálně nebo omezeně volitelné designy. Co víc si přát? Ještě větší bezpečnost, ještě přesnější spojení boty s lyží. Dosáhne se těchto met pomocí elektronických systémů? Vedoucí produkt manažer německého Markeru Jonathan Wiant k tomu říká: «Další zvyšování bezpečnosti je určitě správný směr příštího vývoje sjezdového vázání, ovšem s tou elektronikou bych byl opatrný. Pokud to nebude znamenat skutečný přínos v otázce bezpečnosti, či přenosu sil na lyži, a to se zatím nestalo, proč dělat elektronická vázání? Dalším důležitým hlediskem je přece také uživatelský komfort a bezpochyby i cena výrobku.» S tím nelze než souhlasit. Mít elektronické vázání jen kvůli zvídavým pohledům na lanovce je nesmysl, nikdo navíc nestojí o starosti se zdrojem energie či jiné provozní složitosti. Kapitola sama pro sebe je pak pochopitelně cena. Elektronická éra v lyžování zatím zkrátka nenastala a těžko říct, zda tomu tak vůbec bude.
Tím, na co v současnosti upírá svou pozornost stále více výrobců lyžařského vybavení, je bez pochyby touring. Outdoor, backcountry, touring, freeriding, freestyle, allmountain, carving... Všechno se nám to v poslední době sympaticky mixuje. Anebo jde jen o matení pojmů? Nejlépe asi bude zahrnout zmiňované činnosti do všeobjímajícího pojmu winter outdoor, tak to totiž cítí stále více lidí. Nechtějí se specializovat, často si chtějí vyšlápnout kopec, projet čerstvě napadaný sníh a ještě si zacarvovat na sjezdovce. Mají pro to vhodné vázání? Náskok v tomto oboru měli touringoví specialisté, jako Fritschi nebo Silvretta, ale co nevidět jim budou chtít konkurovat také tradičně sjezdařské značky. S vázáním, na němž se dá slušně stoupat i sjíždět, už letos přichází Dynastar a snad můžeme prozradit, že novinky se v této oblasti brzo dočkáme i od Markeru. Uvidíme ji už na únorovém Ispu!
