Přesto ale lze při pohledu na výsledky světového poháru objevit mezi vítězkami česky znějící jméno. Alena Procházková. Tato sprinterka však nemá s naším státem nic společného. Je reprezentantkou Slovenska. A pro nás je zajímavá zejména proto, že je to pro několik následujících let zřejmě jediná žena, která má šanci bojovat o medaile na předních světových akcích a současně rozumí česky.
|
Inzerce
|
Slovenské běžecké lyžování, vlastně stejně jako skoro všechny ostatní zimní sporty u našich východních sousedů, se v současné době vzpamatovává z obrovské krize. Ta neměla nic společného s ekonomickými problémy celého světa, začala mnohem dříve a vlastně se dá říct, že byla, z pohledu slovenského bílého sportu, i mnohem vážnější. Když jsem si během libereckého šampionátu domlouval rozhovor se slovenskou reprezentantkou, doufal jsem, že se mi mimo její kariéry podaří nahlédnout i do problémů slovenského lyžování. A doufal jsem správně. Vedle Aleny se totiž rozhovoru zúčastnil i její trenér Ján Valuška. Člověk, jenž všechny strasti, které slovenské lyžování postihly, prožil spolu se svojí svěřenkyní a který se rozhodně nebojí k nim říci své.
SKI: Začnu trochu obšírněji, vím, že se Slovenským lyžařským svazem to v posledních letech není úplně v pořádku a že se to velmi dotýká i vás, závodníků. To je to horší než u nás?
JV: O dost horší! (smích)
SKI: O co jde?
JV: Slovenský lyžiarsky zväz byl v podstatě, po stránce financování, čtyři roky nefunkční. Před čtyřmi roky proběhla ve svazu finanční kontrola, která zjistila nesrovnalosti v účetnictví. V jednoduchosti šlo o to, že peníze se účtovaly zpětně, což se nesmí. Problém po právní stránce to byl však tak velký, že dluh plus penále se pohyboval ve stovce milionů slovenských korun a díky nemožnosti splacení byla nařízena exekuce. Stát následně zastavil všechny investiční finanční toky mířící do svazu a peníze bylo možné používat jen na přípravu sportovců. Ruku v ruce s tím vznikly problémy typu nenavyšování plateb. Zjednodušeně řečeno, peníze, které byly k dispozici, nemohly stačit ani na základní potřeby sportovců, a díky tomu slovenské lyžování trpělo. Od roku 2004 vlastně do letoška. Od nového roku funguje na Slovensku nový subjekt, Slovenská lyžiarska asociácia, která přebírá všechna práva svazu, ale nikoli jeho závazky. To by mělo vést ke zlepšení.
SKI: Jak je tedy možné, že jste ty čtyři roky, prakticky bez peněz, po sportovní stránce vůbec přežili? Absence svazových prostředků přece musela být likvidační.
JV: Prakticky byla. U nás funguje financování podobně jako v České republice, kdy sportovci patří pod jednotlivá ministerstva (školství, vnitra, obrany), a ta jim dávají prostředky na trénink a přípravu. Svaz pak má finančně zajišťovat závodní činnost, účast na světových pohárech atp. Alena patří pod Národní sportovní centrum, Ministerstvo školství, od něhož nějaké finance na přípravu tedy byly. Závody jsme však museli z velké části pokrývat sponzorskými penězi a z vlastních zdrojů.
SKI: Když jsem pročítal články ve slovenských denících, přišlo mi, že mezi ženami běžkyněmi má největší problémy s financemi právě Alena. Čím to je? Je na Slovensku jediná?
JV: V reprezentaci jsou i další děvčata, ale výkonnostně je velký rozdíl mezi nimi a Alenou. Spíše máme nějaké nadějnější juniorky. Zbytek ženské reprezentace letos zkoušel i část přípravy s námi, ale tam je zase problém, že finance nejsou a my přípravu týmu nedokážeme vykrýt z peněz, co jsou běžně k dispozici pouze nám. Alena má totiž od státu vázané dotace na základě dosažených výsledků - umístění do desátého místa na MS nebo do třetího na MS juniorů atp. Zatímco ostatní tato kritéria nesplňují a přísluší jim pouze část ze základního balíku. Zkráceně řečeno, Alena má na základě dosažených výsledků vyjety vyšší prostředky než zbytek týmu. Tím se to celé komplikuje.
SKI: Vím, že na MS v Liberci Slovensko reprezentovala i další závodnice Katarína Garajová. Ta nemá na to, aby se dostala na úroveň světové špičky?
JV: Katarína je v podstatě amatérka. Když neběží Alena, je sice na Slovensku první, druhá nejlepší, ale my máme zhruba pět žen v celé republice... Výkonnostně jsou všechny daleko za světem i Alenou.
Ke stolu si přisedá Alena Procházková, další otázka tedy míří na ni.
SKI: Dobrý večer Aleno, na začátek nic originálního. Jak ses dostala k běžkám? Klasicky rodiče, nebo nějaká šťastná shoda náhod?
AP: Klasicky. Běhal můj bratr a otec moc chtěl, abych dělala nějaký sport. Nejdříve jsem zkoušela cyklistiku, ale potom jsme dali přednost běžeckému lyžování.
SKI: Jsi specialistka na sprinterské tratě, které ti jdou náramně. Co ale ostatní závody, desítka, třicítka?
AP: Zatím, dokud jsem mladší, jsme se rozhodli zaměřit na rychlost. Ale postupně se určitě chci prosadit i na delších tratích.
SKI: Bruslení, nebo klasika? Máš některý styl radši?
AP: Dříve mi šla lépe klasika, asi proto, že pro ni mám lepší tělesné parametry. Dnes se mi již oba styly vyrovnávají.
SKI: Někde jsem se dočetl, že když jsi začínala závodit ve Světovém poháru, ostatní závodnice tě moc nerespektovaly, ani neodpověděly na pozdrav. Už se to zlepšilo? Přece jen s tebou musí v závodě počítat.
AP: Jo, jo, už je to lepší. (smích)
SKI: A co Češky? Povídáte si na závodech?
AP: Myslím, že s Češkami mám docela dobré vztahy. Mimo to, že se pozdravíme, si i povídáme. Jsou v pohodě.
SKI: Vedle lyžování také studuješ vysokou školu. Jak to jde dohromady?
AP: Dost těžko. Hodně se jezdí po soustředěních, stále jsme v zahraničí a vlastně i závody, světové poháry jsou v cizině. Učit se mezi tréninky také není snadné. Ve škole mi ale naštěstí vycházejí vstříc.
SKI: Vím, že s panem Valuškou tvoříte perfektní tým. Kde a kdy se dal úspěšný tandem dohromady?
AP: Trenéra jsem poznala, když jsem končila základní školu. V tu dobu bylo zřejmé, že je třeba vymyslet, co dál, jak pokračovat a můj otec tehdy za panem Valuškou zašel. Vyzkoušeli jsme, zda to bude funguvat. A funguje. Byla to správná volba.
JV: Přesně tak. S Alenou jsme začali spolupracovat v Bystřici, když skončila v deváté třídě. Její rodiče se tehdy rozhodli, že nepůjde na sportovní gymnázium, ale raději do tréninkového střediska mládeže, klubu, ve kterém jsem působil.
SKI: A vy jste se v tu dobu již pohyboval i u reprezentace? Předpokládám, že v té době na Slovensku ještě vše normálně fungovalo.
JV: Působil jsem i u juniorské reprezentace. Avšak poté, co předloni na Slovensku prakticky skončila celá generace závodnic okolo Jaroslavy Bukvajové, začal vznikat nový A tým postavený na juniorkách. Bohužel některé dívky skončily a ostatní, jak jsem již říkal, nemají potřebnou výkonnost. Zůstala pouze Alena.
SKI: Formálně ale stále vedete celou reprezentaci?
JV: Takto se to říct nedá. Každá z reprezentantek dnes trénuje jinde. Já jsem osobní trenér Aleny, ostatní jsou v jiných klubech. Katarína Johansen je členkou ŠKP Štrbské Pleso, měla nějaké zdravotní problémy a její výsledky tomu odpovídaly. Katarína Garajová s námi v loňském roce chvilku trénovala, ale jak už jsem říkal. Nebylo to dlouhodobě únosné. 
SKI: Poznal jste již v začátcích, že Alena má ambice jezdit na špičkové úrovni?
JV: (Smích) To ne, když se podíváte, jak začínala. To jsou padesátá místa. Pak se to postupně posouvalo až k dnešku. Základem bylo, že Alena moc chtěla. Nebyla nijak výjimečná, pohybovala se v průměru a vypracovala se až díky píli a přípravě. Ono to opět koresponduje s tím, jak to u nás s lyžováním vypadá. Bez nadšení a chuti na Slovensku špičkově lyžovat nelze. My jsme si prostě před pár lety zvolili vlastní cestu, neboť systém, který fungoval, nebyl podle mých představ. Znamenalo to jít do toho naplno a za své. Naštěstí se ukazuje, že to byla dobrá volba. S tím, jak Alena jezdí stále lépe, se snadněji shánějí sponzoři. Díky výsledkům dosáhneme i na peníze, které jsou přidělovány za umístění. Situace je lepší a lepší. Vytvořil se jakýsi minisystém, naštěstí fungující.
Máme také zázemí v Národním sportovním centru, které lze v části sezony, kdy se trénuje doma, využívat. Diagnostika, rehabilitace, lékaři, k tomu všemu je přístup a vše funguje na celkem slušné úrovni. Největší rezervy dnes zůstávají v servisu při závodech. Nemáme na to, abychom zaplatili servismana. O lyže se proto starám já, Aleny otec a na větších akcích ještě jeden kolega, bývalý závodník.
SKI: Je to stejně špatné i s materiálem? Přece jen se po tomto všem skoro nechce věřit, že Alena drží krok se světovou špičkou.
JV: O materiál se nestará svaz, ale výrobci, takže to funguje. Máme smlouvu s Fischerem na lyže, Salomonem na boty a Swixem na hole. Na sezonu dostáváme 2x 5 párů lyží. V této oblasti záleží na tom, zda se závodník dokáže pravidelně objevovat v první třicítce. Pokud ano, firmy si ho najdou.
SKI: A co se týká vosků? Tam také existují smlouvy jako u lyží? Nebo to funguje jinak?
JV: Tam je to složitější. Vosky jako spotřební materiál jsou vlastně na lyžování to nejdražší a většinou se musí kupovat. Některé reprezentace sice mají jakési smlouvy, ale to pokryje třeba jen deset až dvacet procent. Nedávno jsme dostali nabídku od Startu. Nebyla ale tak zajímavá, abychom ji přijali. Spíše by nás takové partnerství omezovalo.
SKI: Z vašeho povídání jasně vyplývá, že to jednoduché opravdu nemáte. Jaká panuje okolo vás atmosféra? Drží vám lidé palce, nebo spíš hází klacky pod nohy? Myslím lidé pohybující se okolo lyžování.
JV: Nemáme tolik peněz, aby nám někdo nepřál. Takoví lidé určitě existují, ale moc se s nimi nepotkáme. Spíš se všichni snaží pomoct. Firmy, jednotlivci, finančně i materiálně. I když je pravda, že ve chvíli, kdy Alena vyhrála závod Světového poháru, hned se všude objevilo, kolik jsme vydělali peněz.
SKI: Právě to jsem měl na mysli. Všiml jsem si těch titulků při přípravě na tento rozhovor.
JV: Bohužel. Napíše se částka, která se nedá do souvislostí. Neporovná se s fotbalem, hokejem. Neodečtou se náklady. Pak by se zjistilo, že je to vlastně smetí. Běžkař, když skončí kariéru, je tak opotřebovaný, že by měl být alespoň na pár let zabezpečen. Aby se aklimatizoval, nastartoval nový život. To v současné době nepřipadá v úvahu.
SKI: Nemrzí vás někdy, že děláte právě běžky?
AP: Možná, že jsem mohla jít na tenis. (smích) Jenže k němu jsem nikdy vztah neměla, k běžkám ano. Jsem takhle spokojená.
SKI: Nenapadlo vás, že byste třeba reprezentovali jinou zem, jako to u nás udělala Kateřina Smutná?
JV: Máme vztah ke Slovensku. Myslím si, že bychom nešli touto cestou. Nechceme si stěžovat. Spousta lidí říká, že pokud se srovnáme s jinými sporty, jsme na tom ještě dobře. Jenže když se otočíme za světem, je rozdíl veliký. Do olympiády určitě zůstane vše takto. Cesta je spíše vybudovat tým a zkusit se odrazit ode dna. Až kdyby to nešlo - mohlo by se uvažovat i o takovýchto možnostech.
SKI: Vybudovat tým. Vidíte třeba reálně, že Alena bude jednou členkou slovenské štafety? Aleno, láká tě taková představa?
AP: Láká, určitě, ale musí se pracovat se závodníky, kteří jsou.
JV: Tyto myšlenky jsou aktuální až pro příští olympijský cyklus. Jak bylo řečeno, dnes je na Slovensku zhruba pět žen, které běhají na běžkách. Z nich vybrat čtyři do štafety, to nelze. Ale jsou tu mladé naděje, které by v Soči mohly reprezentovat. Pak možná postavíme i štafetu.
SKI: Jaké máte plány do olympijské sezony?
JV: Vancouver je priorita, to je jednoznačné. Ostatní závody se určitě podřídí přípravě. Co se týká výsledků, je to stále stejné, nemáme zájem jezdit v průměru. Chceme závodit s těmi nejlepšími. Zajímavá jsou pro nás umístění do desátého místa.
SKI: Neměli jste někdy chuť se vším praštit a na lyžování se dívat pouze v televizi?
AP: Párkrát jsem tu chuť samozřejmě měla. Ale díky tomu, že přišly výsledky a že jsme se dokázali postavit na vlastní nohy, je to pryč. Teď mě to naopak motivuje a chci dál pokračovat.
JV: Když srovnáme podmínky dříve a nyní, je tam obrovský posun vpřed. Takže i z toho důvodu je chuť jít dál. Nehledě na to, že máme k lyžování vztah, je to srdeční záležitost.
