Tenhle dnešní led je z malého ledovce ležícího jen o pár kilometrů dál. Je celkem snadno dosažitelný, děláme přece heliskiing! Ale průvodci se na tento ledovec s klienty nevydávají zase tak často. Sjezd je celkem nudný a hosté to dobře vědí. Ještě blíž k chatě je nakonec plno větších, prudších, delších a také hezčích ledovců, jenomže právě tenhle malý má pro nás přece jen jednu výhodu - je tu totiž odkrytý, rozlámaný úsek a získat z něj kousek ledu do sklenice stojí jen pár ran sekerou. Odštípnutý kvádr pak svážíme dolů k helikoptéře jako novorozeně. Na podlaze vrtulníku bude sedět až do večera, pak si ještě posedí v dodávce cestou z heliportu k chatě a nakonec bude uložen v zeleném mrazáku v místnosti pro průvodce. Když si pak každé odpoledne při meetingu dopřejeme drink, drtičem ledu z kvádru odsekáváme šipkovité štěpy, házíme je do sklenic a doléváme skotskou. Skotská postupně mizí, dolije se, pak zase... Jen ten led, stlačovaný po staletí, modrý extrémní hustotou, nikdy neroztaje. Zůstane ve sklenici, dokud se nevyhodí.
Lyžaři měli k ledovcům vždy zvláštní vztah. Abyste ho pochopili, je nejlepší vyrazit do Chamonix. Hordy turistů z Paříže, Stokholmu, Londýna, Prahy, Mnichova, Sydney, Tokia, Los Angeles a ze všech dalších koutů světa sem přijíždějí, aby si sjely jednu konkrétní sjezdovku - Mare de Glace. V doslovném překladu to znamená moře ledu. A že to tedy je oceán! Zlomy vytvářejí kaskády na dvou kilometrech šířky, místy s úzkými průjezdy, vře to tu mořskou pěnou a mocným příbojem, který jako by náhle zamrzl přímo uprostřed bouře na Grand Banks. Nádhera! Lyžaři se motají v ledovém království a vyhýbají se trhlinám tak velkým, že by spolkly celý činžák. Někteří mají průvodce, jiní jsou sami, ale přestože je tento divoký terén mnohdy stejně rušný jako nejfrekventovanější červená v Aspenu, nikdo si ho nenechá ujít.
S 2800 metry převýšení je Mare de Glace nejdelší lanovkou obsluhovanou sjezdovkou na světě, a tím pádem doslova symbolem lyžařských zážitků co se Evropy týče. Jistě, existuje plno jiných, prudších, hlubších, možná stejně malebných a určitě méně zaplněných sjezdů, ale Mare de Glace přesto zůstává kopcem, který si musíte sjet. Proč? Co vlastně dělá nějaký svah svatým grálem lyžařů v celém údolí? Je to v konfrontaci lidské smrtelnosti s tisíce let starým ledem. Je to šance se na onu krásu nejen koukat, ale přímo se v ní vznášet. A nebo si to všechno jen namlouváme a ve skutečnosti se jedná pouze o další svah, který se dá dobře vtěsnat mezi polední bagetu a odpolední kávu? Ne, tak banální to určitě není!
Jako na každém ledovci máte i při lyžování na Mare de Glace daleko silnější pocit jakéhosi „uvědomění". Vduchu se totiž ptáte, co je asi za dalším srázem. A hlavně - co mám vlastně pod nohama? Nestojím náhodou na tenoulinkém sněhovém mostě, jenž se klene nad tisíce let starým světem? K tajemnu, kterým se tak rádi necháváme vzrušovat, přidejte ještě trochu toho „zdravého nebezpečí" a kouzlo ledovcového lyžování je na světě. Jen neříkejte, že je vám ono šimrání kdesi v útrobách tak bytostně nepříjemné. Průvodci vědí, jak ho vyvolat. Vaše skupina si přímo v terénu dává pauzu, chcete se podělit o zážitky, ale průvodce vás rozmístí tak, abyste seděli několik metrů od sebe. To pro případ, že byste se právě nacházeli na tom tenkém mostě. A přesně tohle odlišuje lyžování na ledovci od hoblování pěstěného, v bezpečí situovaného svahu. Nevěříte? Jedna studie cestovního ruchu obsahující průzkum z roku 1990 ukázala, že němečtí turisté se k vzdáleným řekám a jezerům Severní Ameriky hrnou nejen pro jejich krásu (v Německu mají krásných jezer celkem dost), ale také pro tu mizivou šanci, že by tam mohli zemřít prackou medvěda. Je úplně jedno, že fatální útoky amerických huňáčů jsou ještě méně časté než smrtící úder blesku. Němcům (a jistě nejen jim) prostě dělá dobře jen to pomyšlení. A stejné je to s ledovci. Jejich sjíždění je v tomto možné chápat jako valčík s vyšší mocí. S mocí, která trestá a odměňuje stejně krutě jako uražené milenky. Odhadnout se snad dají změny počasí, do značné míry i pád laviny, ale určitě ne pád seraků či praskání ledovcových ker. To se totiž děje výhradně podle toho, jak si gravitace a tím i rychlost pohybu ledu usmyslí. Ledopád Khumbu, slavný to přístup k jižní stěně Mount Everestu, se pohybuje až o několik metrů denně. Je to průkazně nejvražednější úsek hory pohlcující horolezce z celého světa. Jediná obrana? Dostat se skrz něj rychle. Ledovec se přitom neptá, zda jste zkušení či dokonce slavní horalové.
Ledovce jsou očima a ušima přírody. Během posledních čtyřiceti miliónů let pečlivě zaznamenávaly teplotu a chemické fluktuace odehrávající se v zemské atmosféře. Jeden kousek ledu nám tak umožňuje zjistit podmínky, jež na zemi panovaly během kterékoliv chvíle tohoto sáhodlouhého období. To dělá z ledovců nejstarší žurnalisty zeměkoule. V zásobě přitom mají nezpochybnitelné důkazy! Přirovnat by se ale daly také ke starožitnému nábytku, který přežije celou rodinu a dědí se dál generacemi, až se nakonec rozláme a rozpadne. Zdá se, že není vyhnutí. Máme totiž prazvláštní způsoby, jak jejich úžasná svědectví ocenit.
Přestože se na současné ledovce díváme jako na obrovská monstra, jedná už se vlastně jen o zbytky. Takové ledovce s malým „l". Jsou zbytky něčeho, o čem sice víme, ale málo se o tom hovoří - doba ledová. Představit si, že severní části zeměkoule byly pokryty až několik kilometrů tlustým ledem, není snadné. Do této chvíle už však z oné ledové masy roztálo zhruba 27 milionů km2 a až zmizí i to, na čem si tak rádi prodlužujeme zimu, výsledek bude srovnatelný s vyhubením dinosaurů. Bude to navždy.
Je zarážející, že ani pod tíhou neúprosných statistik a prokazatelných klimatických změn zatím lidstvo nedošlo k uspokojivé dohodě. Kyótský protokol o redukci skleníkových plynů byl sice ratifikován většinou světa, ale největší producent těchto plynů, Spojené státy, se stále sklání pod tlakem všemocného bussinessu a odmítá dohodu podepsat. A arktický led i ostatní ledovce světa zatím mizí alarmující rychlostí. Jeďte se podívat na západ Severní Ameriky, uvidíte změny klimatu v přímém přenosu. V Montaně ležící Glacier National Park byl kdysi ledovci doslova nacpaný a své jméno si zasloužil. V roce 2029 ho asi budou muset přejmenovat, protože tou dobou už nebude mít žádný trvalý sníh. O dvě stě kilometrů severněji, v Albertě, leží Columbia Icefields - jeden z největších národních parků na světě a chlouba Kanady. Ještě před sto lety tu mohli turisté obdivovat ledovec, jehož spodní část začínala jen několik metrů od dálnice. Dnes přiváží turističtí operátoři tisíce turistů na ledovec ve speciálně obutých autobusech s hřebovými pneumatikami. Pěšky je to dálka, vždyť pata ledovce je v současnosti o dva kilomertry dál, než kdysi bývala. Šťastlivci si udělají pár obrázků toho pěkného ledu kolem, koupí si stříbrnou lžičku s emblémem Columbia Icefields a už je střídá další skupina. Málokdo si všimne malé plakety s černobílou fotografií, jež stejné místo zachycuje před sto lety. Nevěřili byste, o kolik byl tehdy ledovec větší.
Ale nemyslete si, Američané ledovce k smrti milují! Vzpomeňte si na letně-lyžařské scény z Blackcomb v Britské Columbii či Mount Hood v Oregonu. Obě střediska ze svých ledovců vyždímala vše, co se dalo, a lyžaři a snowboardisté se po nich mohou prohánět celý rok. Zástupy lidí každoročně přijíždějí na summer campy, aby zdokonalily své dovednosti ve slalomu, v boulích nebo ve freestylu, nesmírně populární jsou také letní lyžařské párty. Američané už ledovce oceňují stejně jako jejich evropští kamarádi. Přitom to nejsou žádní hlupáci a učinili už také první kroky k zachování ledu zítřkům. Především freestylisté vydatně solí okolí svých u-ramp a railů tak, aby sníh ztvrdl a opotřebení ledovce lyžařským provozem se co nejvíce minimalizovalo. Jenomže ve skutečnosti to vše jenom zhoršuje, protože v konečném efektu sůl tání ledovce zrychluje. Místa jako Whistler-Blackcomb si pak z dutých prostor pod svými rychle tajícími ledovci udělala turistickou atrakci s názvem „Ledovcové jeskyně". Trošku cynické, nemyslíte?
Evropské strategie jsou jen o něco málo lepší. Například švýcarský Andermatt se uchýlil k opravdu zvláštnímu způsobu zachování svého ledu - v květnu 2005 upevnili na vršek ledovce Gurschen nad Andermattem 2500 m2 speciálního koberce. Ledovec kdysi začínal hned u konce vláčku, ale za 15 let se posunul o 20 metrů. Ve vzniklém prostoru musí středisko každoročně vyrábět sněhovou rampu, aby zajistilo přístup k dolním sjezdovkám. Ochránci přírody, jakožto experti v hádání se mezi sebou, o tento krok nejdříve bojovali, načež ho jiní odsoudili jako neefektivní a neúměrně drahý. Středisko se následně nechalo slyšet, že až se svět definitvně rozhodne narušování atmosféry zastavit, nebude už stejně co chránit. Jedno ponaučení z toho všeho ale vzešlo. Lyžaři si svého koníčka bez ledovců nedovedou představit.
Tak jako tak si nakonec budeme muset zvyknout. Kyótský protokol je bezzubý, skleníkové plyny stále agresivnější, horko teplejší, období dešťů deštivější. Lidstvo změnilo počasí tím, že svléklo zemi ze sladkovodního ledu a na nápravu už je pozdě. Ať už se jedná o neměnný přírodní cyklus, nebo je to vina lidstva, většina ledovců, které známe, v dohledné době zmizí. Můžeme se zbavit fosilních paliv a používat vodík na provoz našich oblíbených spotřebičů, ale jediným efektem bude zpomalení nevyhnutelného. 40 milionů let byla holt dlouhá jízda.
Rozhodně se ale nedá říct, že bychom nad ledovci, byť nechtěně, zvítězili. Jsou to totiž ony, kdo se budou smát naposled. Až s posledním zábleskem slávy zemřou, jejich tající vody s sebou vezmou třeba takovou chloubu lidstva, jako jsou Benátky. Raději si je tedy ještě koukejte užít, stejně jako třeba heliskiing. Vždyť idea lyžování na ledovci s následným pitím whisky byla kdysi čistá jako led sám.
