Lyže tehdy vypadaly trochu jinak, než je známe dnes. Používalo se dřevo z vysoké a štíhlé borovice douglasky a sjezdovky se vyráběly úzké a dlouhé. Místo vázání sloužil řemen, kterým se noha pevně utáhla k lyži. Na startu se závodník odrazil dlouhou tyčí, na kterou se na konci posadil, aby v obrovské spršce sněhu zabrzdil.
Jak ale Cornich dosáhl na dvanáct stop dlouhých plaňkách takové rychlosti? Již tehdy lyžaři znali a používali vosky. Třebaže způsob přípravy a nanášení zůstal uchován v tajnosti, víme, jaké suroviny se používaly. Bill Church, Cornishův servisman, měl na výběr z celé škály ingrediencí – voskovou substanci z čela vorvaně, takzvaný spermacet, olej z cedrového dřeva, borovicovou pryskyřici, benátský terpentýn (získává se destilací pryskyřice z modřínu západoamerického), olej z uhelného dehtu, olej z bobulí vřesu libavky, mastek a možná dokonce roztavená LPčka z Edisonova válcového gramofonu. Zkuste sami zaexperimentovat a vyrobit si vlastní vosk. Raději ale použijte loňské lyže, protože hrozí, že místo střemhlavé rychlosti se ke sjezdovce spíše přilepíte.
