SKI: Pane doktore, jsou lyžaři a snowboardisté z pohledu ortopeda a traumatologa nějak mimořádně rizikovou skupinou? S čím za vámi nejčastěji přicházejí?
FP: Určitě se dá říct, že při lyžování jsou ohrožena nejčastěji kolena, hodně ramena, ruce, zejména vazy na palcích při pádu přes hůlku. U snowboardistů se často poraní také kotníky, protože mají volnější boty.
SKI: Co nového je v léčbě nejtypičtějšího lyžařského úrazu - poškození kolenního kloubu?
FP: Záleží na komplexnosti poranění. Základním mechanismem je rotační násilí z vnějšku dovnitř, koleno se prolomí a ještě se otáčí, přitom praskají menisky, vnitřní postranní vazy a přední zkřížený vaz.
Vnitřní postranní vaz si můžeme představit jako vějíř, který obvykle nepraskne celý, ale jen částečně, takže koleno je nestabilní v ohnutém stavu. To se obvykle řeší ortézou, a to buď úplně bez pohybu, nebo s částečným pohybem. Dnes je trendem spíše ordinovat pohyb dřív, základní zahojení trvá 5-6 týdnů a určitý omezený rozsah pohybu se začíná povolovat už po 2-3 týdnech.
Přední zkřížený vaz se akutně nerekonstruuje, ani se nešije, protože se nehojí, jen občas se přihojí k zadnímu vazu. Ne vždy praskne úplně, má totiž dvě části, jedna se napíná při natažení, jedna při ohýbání, takže záleží na tom, jak ten pád zrovna vypadal.
Někdy se ale operuje hned, a to z diagnostických důvodů, když je podezření na prasklý meniskus. Souvisí to s novým trendem, a sice snažit se utržený meniskus pokud možno znovu přišít. Ono je to v podstatě možné vždy, ale ne vždy je to perspektivní, protože meniskus má v různých částech různý potenciál zahojení. Můžete si ho představit jako stroužek ve tvaru mandarinky, po obvodu je široký a směrem dovnitř se zužuje. V silnější části je lépe vyživován cévami, takže je tam také větší pravděpodobnost, že se přihojí.
Zachování menisku je důležité pro budoucnost kolena, protože se tím oddálí vznik poúrazové artrózy.
SKI: V jakém časovém horizontu se objevují první známky poúrazové artrózy?
FP: První známky poškození chrupavky se mohou v případě předního zkříženého vazu objevit během pěti let od úrazu.
SKI: Pokročila věda nějak v léčbě poškozené chrupavky?
FP: Asi nejperspektivnější jsou pokusy s kultivací vlastních buněk chrupavky - s autologními chondrocyty, vypěstovanými ze vzorku chrupavky, a s jejich zpětnou implantací do kloubu. Problémy jsou jednak technického rázu, jednak se životností tohoto zákroku, tedy s tím, jak dlouho příznivý efekt vydrží.
Patrně nejosvědčenější metodou léčby jsou mikrofraktury, které se používají u menších, ohraničených defektů chrupavky. Jemnými bodci se rozruší odhalená kost, vznikne film pojivové tkáně, z něhož se vyvine vazivová chrupavka a obalí kost. I když není stejná jako ta původní chrupavka, efekt je znatelný. Nedá se to ale použít u každého kloubu.
Další možností je mozaiková plastika ze štěpů ve tvaru válečků o průměru 4-8 mm a délce asi 1 cm, které se dutou frézkou odeberou na jiném, nezatěžovaném místě chrupavky. Dá se tak opravit poškození chrupavky do rozměru cca 1,5 x 1,5 cm.
SKI: A u větších defektů?
FP: Na větší defekty lze použít transplantaci větších štěpů. Problém je v tom, že míst vhodných pro jejich odběr zase není tolik. Totéž platí i o potenciálních dárcích chrupavky, navíc je tu větší riziko nepřihojení a infekce. Takže pak přicházejí v úvahu autologní chondrocyty, případně endoprotézy.
SKI: To už je snad přece jen lepší myslet včas na prevenci...
FP: Jako prevenci rozvoje artrózy lze doporučit v první řadě kvalitní boty. A určitě i dynamické vložky, které dokážou zabránit tomu, aby koleno šlo do vnitřní rotace a dají se upravit tak, aby tolerovaly i nějakou tu svalovou nerovnováhu, která se rozvine jako důsledek úrazu. Do jisté míry mohou pomáhat také chondroprotektiva.
Užitečné je určitě i cvičení stability na nestabilních plochách - nejenže posílí svaly, ale vylepší se i jejich podvědomé řízení, takže dokážou včas zareagovat a zajistí stabilitu těla ještě dříve, než dojde k natažení vazů.
SKI: Jak tenhle princip funguje?
FP: Klouby a kostru v první linii chrání svaly, které působí jako dynamické stabilizátory. Když je člověk nedokáže nebo nestačí zapojit, například při nečekaném pohybu - při šlápnutí ve tmě do díry, nekontrolovaném pádu apod., představují další záchranu před vykloubením vazy. A pak už je na řadě kloubní pouzdro.
Nejdůležitější částí rehabilitace po úrazech proto není jen rozcvičit danou část těla, ale také naučit tělo pohyb řídit a včas reagovat. K tomu slouží právě cvičení na nestabilních plochách.
SKI: To by tedy mohlo pomáhat i jako prevence, aby k úrazu vůbec nedošlo.
FP: Je pravda, že dobře připravené, zahřáté a protažené svaly nás mohou ochránit před úrazem i na sjezdovce, například při střetu s jiným lyžařem. Ideální by bylo, kdyby nejen vrcholoví, ale i amatérští sportovci mohli před zahájením sportovní aktivity absolvovat na nějakém odborném pracovišti vyšetření svalů a kloubů se zaměřením na svalovou nerovnováhu. Jistá míra nerovnováhy je totiž u každého z nás, ať už po úrazech nosných kloubů, nebo z důvodu jednostranného zatížení při práci či sportu. Zkušený fyzioterapeut odhalí nesrovnalosti v měkkých tkáních a potíže odstraní pomocí různých rehabilitačních pomůcek a cvičení. V ORP centru pro diagnostiku a léčbu pohybového aparátu máme softwarový program, který obsahuje několik set cvičení, a na základě vyšetření lze vytisknout každému zájemci jeho speciální sestavu pro vyrovnání dysbalancí - pro lyžaře je to ideální program například pro letní sezonu. Ten, kdo má nějaké potíže a bezhlavě se vrhne do posilovny, si svalovou nerovnováhu a špatné pohybové návyky jen zakonzervuje.
SKI: Většina lidí ale sportuje většinou jen nárazově a o lyžování to platí tím spíš - celý rok sedíme v práci za stolem, a pak si chceme za týden na horách všechno vynahradit.
FP: To se týká nejen lyžování, ale i dalších módních sportů - squashe, golfu... Obecně platí, že pro všechny sportovní aktivity je třeba mít svaly připravené, a to nejen dlouhodobým cvičením, ale i krátkodobě, tedy zahřáté a protažené před sportovním výkonem. I poté, co sjedeme z lanovky, bychom si tedy měli najít chvilku na základní strečink, protažení lýtkových a stehenních svalů, zad a ramen, než se spustíme ze svahu.
A ještě něco - je třeba také vědět, kdy přestat, nelyžovat od osmi do pěti za každého počasí. Časté úrazy jsou při posledních jízdách a při dojezdech k vleku - člověk už tak říkajíc vypne, svaly nestihnou zareagovat a klouby nejsou chráněny.
SKI: Dá se tedy říct, zda lyžování tělu spíš škodí, nebo prospívá?
FP: Když se člověk vozí po upravených sjezdovkách, tak mu určitě neškodí, právě naopak - není to jednostranná zátěž, zapojí se i horní končetiny, i pro páteř je to fajn. A o běžkách to vše platí dvojnásob, samozřejmě za předpokladu, že výlet nezakončíte sjezdem po černé.
