Třeba: Výborné umístění českých lyžařů. Nebo hlavně: Češi už nepromazali tak dlouho, že si to skoro nikdo nepamatuje. A pak taky: Pešina zahájil už dvacátý rok v téhle alchymistické partičce, nechyběl ani na jedné ze sedmi tour. „Jsme rádi, když padneme večer do postele. Musíme dbát i sami o sebe. Je to náročný, nemůžeme si dovolit oslabit se a onemocnět,“ říká v povídání na webu http://czech-ski.com 38letý chlapík, který v létě čutá fotbal doma za Horní Brannou.
Nad otázkou, kolik stojí připravit jedny perfektní závodní lyže, chvíli ztichne. Pak vyhrkne úctyhodnou sumu. „Se všemi testy vyplácáme za dva dny zkoušení parafíny, vosky a prášky tak za tisíc euro. Vyjdou nám obvykle čtvery nejlepší lyže. Ale pak se s tím sveze všech pět lidí při závodě,“ vypočítává.
Letošní Tour de ski přináší z jeho odborného pohledu dvě novinky. Už šest týmů tady jezdí v servismanských kamionech. A poprvé se jelo „ke Colognům“ do Švýcarska.
„Logisticky nám dají vždycky nejvíc zabrat přejezdy. Z Cortiny (kde se jede ve čtvrtek, pozn. red.), je zkoušení náročný. Z jedný strany z města bývá teplejc, nahoře studeno. Musí se vybrat lyže univerzální, k tomu slušnou mázu, aby to bylo aspoň trochu jetitelný. Abychom měli dvě tři auta a stíhalo se občerstvovat i po cestě. A pak hned po závodě přes noc se dostat z Toblachu do Val di Fiemme a tam se hned připravit na další den na závod,“ vypráví.
Za nejhorší součást práce považuje věčné překládání a přebalování materiálu. „Celkem to vydá tak dvě tuny bez osobní bagáže,“ odhaduje. Tři nejlepší borci mají okolo 35 párů lyží, Eva (Nývltová) s Alešem (Razýmem) okolo 20. K tomu připočtěte i dva cyklistické rotopedy na vyjetí po zátěži.
Jak se v těch všech škatulích a tubách vyznat? Prášky a vosky v pestrém spektru naštěstí přibývají postupně. „Jen se rozmělňují základní řady. Ani se to neprodává v obchodech, některé speciální kousky se užívají jen na určité sněhy na svěťáky,“ říká Pešina.
Od olympiády v Turíně 2006 si vede v notebooku pečlivé záznamy. „Koukáme do nich každý večer, jaká byla vlhkost, teploty, struktura. Opakuje se to a využíváme toho moc. Prášky vycházely skoro vždycky stejně.“ Samozřejmě své know-how chrání na zálohovém disku. Nechat je na jednom místě, takové riziko by nikdy nepřipustil.
Své zkušenosti postupně předává ostatním. V posledních dvou zimách se jeho mančaft výrazně obměňuje. Omlazení přinesl Petr Frühauf, syn bývalého trenéra Kateřiny Neumannové, anebo Vít Zahula. Svoji manželku poprvé doprovází Martin Vrabec. „Zapracovat nováčka trvá vždycky nejmíň dva roky, aby to navazovalo a fungovalo. Pepovi Kučerovi už nemusím říkat nic, jak ten je zkušený. Ale hlavně musej být ve formě závodníci, bez toho bychom ani my nic nezmohli.“
A že by se na „stará kolena“ dočkal moderního kamionu? „Na Tour je to obrovská výhoda. Švédové mají letos nový, to je hotová tělocvična, ovládaná elektronickými čipy. Taky Norové něco chystají, snad mají vysouvat i druhé patro. Využívají je po celou zimu,“ vypráví obdivně.
Před časem uvažovala o pořízení podobného vozidla i jeho mateřská Dukla Liberec. „Musel bys ho udělat na míru, to je možná patnáct až dvacet milionů korun. Kam bychom je mohli ještě posílat, kdo by platil šoféry? Byl by to přepych, jsem realista. Zvládli bychom leda menší náklaďáček jako mají Švýcaři,“ pokrčí rameny, otře dlaně do zástěry, nasadí masku proti vdechování škodlivých výparů a znovu zapadne do buňky. Tam je (teď) doma.
