«Bylo to fajn, příště jedem zase.» Tak takhle bychom si asi všichni přáli zhodnotit právě uplynulý pobyt na horách. Co k tomu potřebujeme? Dobré počasí. Ať si říká kdo chce co chce, příznivé počasí je pro pocit z dovolené na horách nesmírně důležité a dá se klidně říct zásadní. Mlha, silný vítr, husté sněžení nebo dokonce déšť mohou pobyt v sebelepším lyžařském středisku úplně zkazit, nám, co na první místo stavíme kvalitní lyžovačku, ale nevoní ani příliš vysoké teploty. Chceme to prostě mít «tak akorát» (což může každý z nás popsat jinak), jenomže problém je v tom, že počasí se jako jediný faktor nedá zaplatit, naplánovat ani jakkoliv ovlivnit. Jediným prostředkem, se kterým můžeme v tomto ohledu pracovat, je předpověď počasí. Jak ale ze zkušenosti víme, věřit se dá tak maximálně předpovědím na dva až tři dny, co bude dál, je vždy otázka a na horách to platí dvojnásob. Existují však jistá doporučení vyplývající z letitých zkušeností a týkají se dvou věcí: kdy a kam za krásným počasím jezdit. Zůstaneme-li při našem uvažování v Evropě, pak lze k otázce nejvhodnější doby říct asi tolik, že na podzim a na začátku zimy bývá počasí většinou velmi nestálé a dnů, kdy by ani psa nevyhnal, je třeba na ledovcích, oblíbených to cílech podzimních cest za sněhem, hodně. Níže položená střediska pak v tuto dobu ještě nemívají dostatek sněhu. Koncem zimy a na jaře to se sněhem bývá daleko lepší a máme tím pádem více možností, kam vyrazit. Slunečných dní přibývá, počasí už je tak nějak přátelštější, ale zejména ve vyšších nadmořských výškách ještě dostatečně chladné na to, aby umožnilo dobré lyžování. Takže píchněme do toho hnízda poprvé: Kam za hezkým počasím vyrazit?
Stalo se tak trochu módou, že lyžařská střediska ve svých propagačních materiálech uvádějí počet (vždy neuvěřitelně vysoký) slunných dní v roce. Těžko říct, na kolik jsou tyto údaje pravdivé a odkud se berou, nicméně je pravda, že na některých místech sluníčko prostě svítí častěji než jinde. Takovým místem jsou určitě italské Alpy. Nehledejte nic v meteorologických archivech, nezpovídejte odborníky přes počasí, prostě tam třikrát za zimu jeďte a pak si udělejte svoji soukromou statistiku hezkých a ošklivých dní. Logicky se dá odvodit, že čím víc na jih Evropy pojedeme, tím příjemnější počasí asi můžeme očekávat, takže takový jih francouzských Alp bude v tomto ohledu také lákavý. Je však třeba myslet i na to, že v teplejších, prosluněných destinacích musíme nastoupat nějaký ten výškový metr, chceme-li se kochat souvislou vrstvou přírodního sněhu. S trochou nadsázky řekněme, že sluneční svit a příjemné teploty přejí kromě turistů také sněžným kanónům.
Jaké počasí vládne v Čechách? Možná to sami víte nejlépe. Podnebí panující ve středu Evropy žádné extrémní hodnoty neslibuje. U nás panující podnebí se z termického hlediska pohybuje na pomezí kontinentálního a oceánického typu, přičemž zejména kontinentální typ klimatu se vyznačuje poměrně vysokými teplotami v létě a nízkými v zimě. Průměrná roční teplota tak v našich krajích kolísá mezi 0,2 ˚C na Sněžce a 9,5 ˚C v Hodoníně. Mimochodem, víte, kdy u nás byla za posledních sto let největší zima? V roce 1929 bylo naměřeno -42,2 ˚C a překvapivě to nebylo na horách, ale v Litvínovicích u Českých Budějovic. Ještě zajímavější údaj je ten o výšce sněhové pokrývky. Věřte nebo ne, absolutní maximum výšky sněhové pokrývky (k dispozici jsou záznamy za posledních 55 let) bylo na Labské boudě v Krkonoších naměřeno v březnu roku 2005, a to 345 cm. A pak že už ty zimy za nic nestojí! Ale extrémní hodnoty tohoto druhu o lyžařských podmínkách pochopitelně mnoho nevypovídají.
Máte-li pocit, že mírné klima a bezpochyby i nižší nadmořská výška českých středisek tuzemské lyžařské areály v porovnání s těmi zahraničním výrazně znevýhodňují, zkusíme vedle těchto strohých faktů postavit jednu skutečnost, která zase hraje jednoznačně pro české hory. Je to snadná, respektive rychlá dostupnost. Velikou výhodou je to, že do českých hor se dá jezdit za počasím, tedy tak říkajíc operativně. «Mámo, táto, v Krkonoších teď bude tři dny krásně, jedem!» Tak nějak může vypadat rychle učiněné rozhodnutí, které vám ono vysněné «azuro» v podstatě zajistí. Kdo je opravdu hodně akční, může podobné «hurá akce» realizovat i směrem do zahraničí, ale to už je o něco náročnější.
Jistota sněhu
Další okolností, která je pro prožití vydařené lyžařské dovolené nezbytná, je dostatek sněhu. Vedle zaručeného počtu slunných dní se tedy střediska ráda chlubí «jistotou sněhu». Ta samozřejmě velmi úzce souvisí s počasím, protože tam, kde svítí bez přestání slunce, moc sněhu nepadá, to dá rozum. A teď si vyberte! Zkusíme vás trochu uklidnit konstatováním, že jistota sněhu už dnes prakticky neexistuje. Tedy alespoň toho přírodního. I v tomto ohledu se ale dají vytipovat místa, kde je pravděpodobnost slušné sněhové nadílky vyšší než jinde. Opět o tom vypovídají čísla, ze kterých se nám někdy až tají dech: Praděd udával v půlce prosince 85 cm sněhu na sjezdovkách, na hřebenech až o metr více, ledovec na konci mölltalského údolí 250 cm a St. Anton v Arlbergu 240 cm. O tom, zda tyto srovnatelné hodnoty zaručují také srovnatelné lyžování, si udělejte obrázek sami. Třeba zmiňovaný Arlberg, ležící v západní části Tyrolska, se často pyšní opravdu mimořádnými sněhovými podmínkami a je proto považován za evropský ráj freeskiingu. Většina návštěvníků sem tedy spíš než za sluníčkem přijíždí za slibovanými kupami sněhu. Sejde-li se v okamžik vašeho pobytu obojí, nemá to chybu. Dostatek sněhu ale pravidelně bývá také ve Val d'Anniviers na západě Švýcarska a hodně v tomto ohledu může nabídnout třeba i slovenský Chopok.
Jak už bylo řečeno, v evropských podmínkách je dostatečné množství přírodního sněhu závislé zejména na nadmořské výšce, takže v Čechách v průměru opět nemůžeme čekat žádný zázrak. Ale na druhou stranu nepatříte-li k lovcům prašanu, nemusí vás statistiky a údaje o metrech přírodního sněhu nijak vzrušovat. Doba carvingová staví za ideál skvěle srovnanou, tvrdě utaženou pistu, a na tu metr prašanu opravdu nepotřebujeme. Stačí 40 centimetrů dobře opečovávaného, nejlépe vespod technického a navrchu přírodního sněhu. Umíme to? Takto připravená pista vyžaduje určité know-how a finance, protože systém umělého zasněžování a technika na úpravu sjezdovek stojí hodně peněz. Jak jsme na tom v tomto ohledu v Čechách? Leckde už dobře, za poslední roky se toho hodně zlepšilo. Špindlerův Mlýn, Janské Lázně, Lipno, areály společnosti Snowhill, to všechno jsou střediska s technickým vybavením standardní evropské úrovně. Jistota sněhu sice neexistuje, ale v podstatě všude na světě už jsou nezbytnou součástí kvalitního lyžařského střediska sněžná děla chrlící technický sníh. A Česká republika na tom s umělým zasněžováním není vůbec špatně. Na mnoha místech ve Francii nebo ve Švýcarsku se s ohledem na vysokou nadmořskou výšku a ostatní příznivé parametry areálů dodnes spoléhají výhradně na nadílku přírodního sněhu, a to se nemusí vždy vyplatit. Nepřikryje-li kamenité terény ve vysokých nadmořských výškách alespoň metrová vrstva sněhu, je zle. To si pak rychle vzpomenete na krátký, ale dobře vysněžený kopec v Jizerkách či na Šumavě.
Je obdivuhodné, co v posledních letech předvádějí provozovatelé italských lyžařských středisek. 
Často dokáží z minima přírodního sněhu vykouzlit fantastické carvingové dálnice, o které se pak starají až s dojemnou péčí. Výsledkem jsou pak bílé stuhy sjezdovek proplétající se jinak beznadějně zelenou krajinou, kde si sice mimo sjezdovku ani neškrtnete, ale upravované tratě vydrží v dobrém stavu až do odpoledních hodin. Tomu se dá říkat jistota.
Ach ty kilometry
Zatímco v úpravě sjezdovek už mohou leckterá česká střediska konkurovat zahraničním (určitě spoustě rakouských), v jejich počtu a délce jim nesahají ani po kotníky. Je to smutné, ale je to tak. A do budoucna to tak i zůstane, protože se s tím dá pramálo dělat. Výškou ani rozlohou nemohou česká a moravská pohoří Alpám či Dolomitům konkurovat. Přesto ještě pořád jezdí třeba do Krkonoš lyžovat hodně cizinců, což celou situaci dále zhoršuje. Naše hory kapacitně nestačí, takže dojdou-li naplnění předchozí dvě podmínky, to znamená hezké počasí a dostatek sněhu, vypadá to o víkendu v mnoha českých areálech, jako by se tam snad něco rozdávalo zdarma. A to se rozhodně neděje! Sjezdovky přecpané, u lanovek dlouhé fronty, to je asi největší vada na kráse našich hor. Stát půl hodiny ve frontě na lanovku je vyčerpávající, nudné, frustrující, no prostě nepřijatelné. Tím spíš, trvá-li sjezd vytouženého kopce tři nebo čtyři minuty. V ten okamžik byste za lyžování bez front dali cokoliv. Kde se lyžuje bez front? V zahraničí v naprosté většině areálů. Pokud přece jen někde čekáte déle jak pět minut, jste prostě ve špatnou dobu na špatném místě. To se samozřejmě může stát, protože zajímá-li nás počet lyžařů momentálně sdílejícíh lyžařské radosti s námi, pak ještě důležitější než kde je ptát se KDY? A v Čechách to platí dvojnásob. Každému asi dojde, že víkendy jsou snad ve všech lyžařských areálech na světě nepoměrně rušnější než všední dny, ale až si zase budete chtít opravdu dobře zalyžovat, znova si tuto banalitu připomeňte. Pokud je to alespoň trochu možné, vezměte si dovolenou, přeorganizujte si pro tentokrát práci, nějak si to prostě zařiďte a vyražte na hory v týdnu. Je to bomba! Někdy mám totiž pocit, že pouze takto si můžete i v průměrném českém středisku opravdu dobře zalyžovat. Věřte, že třeba druhé březnové či prosincové úterý se bude na vaší oblíbené černé sjezdovce prohánět sotva pár vám podobných bláznů a vy začnete mít české hory zase rádi. Samozřejmě bude krásné počasí, jinak byste si přece nebrali dovolenou. Pro lyžování v tuzemsku se tento přístup dá vřele doporučit, ale něco do sebe to má i v případě, že chcete jet do zahraničí. Jen pozor na svátky a školní prázdniny, ty vám mohou idylku trochu narušit!
Ale zpět ke kilometrům, vždyť tento údaj nás přece na všech skimapách tolik zajímá.
Největším českým střediskem co do počtu kilometrů sjezdových tratí je Špindlerův Mlýn, chlubí se pětadvaceti kilometry sjezdovek. Na druhém místě se drží další krkonošský areál, Rokytnice nad Jizerou, ta už má ale jenom 14,5 kilometru tratí, od třetího místa pak celková délka všeho, co se dá v jednotlivých střediscích sjíždět, klesá méně dramaticky. Podle našich zdrojů jsou v České republice jen čtyři lyžařské areály, jejichž sjezdovky dohromady měří víc než deset kilometrů. Ke Špindllu ještě jednu poznámku (snad se Špindlerovští neurazí), v oněch 25 kilometrech jsou zahrnuty napříkad také sjezdovky u hotelů Horal a Harmony, sjezdovka Krakonoš, Labská či svah s vlekem na Davidovkách. Víte, kde to je?
Průměrný zahraniční lyžařský areál nabízí od padesáti kilometrů sjezdovek výše, ty opravdu malé tak okolo třiceti, ale výjimkou nejsou ani střediska s více než sto kilometry sjezdových tratí. Určitě je to dáno propojeností jednotlivých areálů, které je možné s jednou permanentkou a «lyžemi na nohou» pohodlně prolyžovat.
Kdyby se někdy v budoucnu podobně propojily třeba areály ležící od Vrchlabí výš (Herlíkovice, Strážné, Svatý Petr a Medvědín), jistě by to dohromady dalo na Čechy úctyhodný počet sjezdovek. Ale podívejme se třeba jen na lyžařská střediska na ledovcích, ta jsou díky své poloze co do rozlohy samozřejmě dost omezená. Přesto: Kaunertal 36 km, Pitztal 28 km, Čechům nejbližší Kaprun 40 km, nejrozlehlejší rakouský ledovec Stubai uvádí dokonce víc než 100 kilometrů sjezdovek. To je pro našince nesmírně lákavé.
Co za to?
Sláva, konečně jsme u toho. Co za to? Pro tuto chvíli nebudeme brát vážně hlasy, jež poněkud velkohubě říkají něco v tom smyslu, že na tom nezáleží, protože nezáleží na tom jen někomu a navíc jen někdy. Nám, co chodíme do práce, vyděláváme v českých korunách, na hory jezdíme často a třeba s rodinou, na tom záleží.
Ano, v Alpách si určitě zalyžujeme lépe, ale je také dobré vědět, že 30 eur už skipas téměr v žádném větším lyžařském středisku nestojí. Ok, tři nebo čtyři eura za den už takovou roli nehrají, ale jak všichni víme, nejde zdaleka jenom o skipas. Zkusme si nyní udělat takovou malou kalkulaci jednoho kratšího lyžařského výletu třeba do Rakouska. Jedu s manželkou a sedmiletým synem, rozhodli jsme se pro středisko Saalbach. Jedná se o krásné středisko na pomezí Salcburska a Tyrolska, dohromady nabízí 200 km sjezdových tratí a opravdu mimořádně kvalitní vyžití. Odpovídají tomu i ceny, které nejsou zrovna nejnižší, ale korespondují s poměry nastavenými v zemi lyžování zaslíbené. Dalo by se vybrat levnější, ale také dražší středisko. Za ubytování v apartmánu s kuchyňkou zaplatíme 60 eur za noc (cena je za dvě osoby, děti do 15 let mají pobyt zdarma), za čtyři noci to činí 240 eur. Třídenní skipas pro dospělého stojí v době od 6. do 25. ledna 106,60 eura, pro děti 53,30 eura. Moc nerozhazujeme, takže na pití a párek či polévku na sjezdovce nám na tři dny vystačí stovka, jinak se stravujeme z dovezených či ve Sparu nakoupených zdrojů. Do Saalbachu je to z Prahy 470 kilometrů, takže cesta nás stojí asi 110 eur. Sečteno a podtrženo - 716,50 eura, což je v přepočtu asi 18 800 korun. A teď řekněte, je to za výbornou třídenní lyžovačku příliš, nebo si to klidně můžete dovolit? Jak už bylo řečeno, dají se tři dny lyžování v Rakousku pořídit levněji. Asi byste se dokázali vejít do patnácti tisíc, ovšem do deseti ani náhodou.
Kalkulace druhá, česká: tři dny lyžování na šumavském Špičáku. Středisko má 8,5 km sjezdovek všech úrovní obtížnosti, 80 % tratí je uměle zasněžováno. Na 1202 m vysoký Špičák vás vyveze čtyřsedačková lanovka, v bezprostředním okolí ještě funguje několik vleků. Třídenní skipas pro dospělé stojí 1175 korun, dětský 790, dohromady tedy za skipasy na tři dny utratíme 3140 korun. Třetí den po lyžování ještě pojedeme domů, takže ubytování nám stačí na dvě noci - útulný penzion v Železné Rudě (k lanovce na Špičák je to asi 1 kilometr), trojlůžkový pokoj se sociálním zařízením, snídaně formou bufetu, za dvě noci zaplatíme 2500 korun. Večeři a ostatní útratu odhaduji na patnáct stovek, benzín nás z Prahy do Železné Rudy a zpět přijde asi na 800 korun. Pokud jsme na nic nezapomněli, pak můžeme tři dny lyžování na Šumavě pořídit za necelých 8000 korun. A znovu se ptáme, přijde vám to hodně, nebo málo? Pojďme tedy srovnávat. Lyžování v Saalbachu je o něčem úplně jiném a porovnávat ho se sjezdováním na Šumavě je vlastně nepatřičné. Je to prostě jiná liga. Bydlení jsme vybrali zhruba na stejné úrovni, apartmán v Rakousku je ale prostornější. Služby jsou v obou případech na slušné úrovni, v Saalbachu ještě o něco kvalitnější. Co ale vlastně rozumíme pod označením služby? Úslužný vlekař? Restaurace za každou zatáčkou? Kapacitně dostačující parkoviště zdarma? Všechny tyto věci dokážou lyžování, respektive pocit z prožitého dne, velmi zpříjemnit a leckde už jsou samozřejmostí. Zkušenost však říká, že český lyžař by v tomto ohledu dokázal přimhouřit oko, jen kdyby se kilometry širokých, perfektně upravených svahů daly pořídit levněji.
Již několikrát jsme pro vás, spíš pro zajímavost, spočítali cenu za jeden kilometr v nejznámějších českých ski areálech (SKI index). Tento údaj se ve skutečnosti nedá brát příliš vážně, je značně relativní, ale podívejme se na něj v kontextu srovnání českých a zahraničních lyžařských středisek. Není-li dostatečně vypovídající, pak je v tomto případě alespoň zábavný. Ovšem pokud bychom něco podobného jako je SKI index počítali v souvislosti s běžeckým lyžováním, pak by česká a moravská pohoří v takovém žebříčku nepochybně šplhala k výšinám. Milovníci klasického lyžování většinou nedají na tuzemsko dopustit - solidní, často i vynikající úprava stop, malebná krajina a hlavně finanční nenáročnost. Tak proč utrácet eura? Některá zahraniční střediska by českému lyžaři sice dokázala nabídnout ještě lepší podmínky, než jaké lze najít na Vysočině nabo v Jizerkách, ale netoužíte-li za každou cenu vidět Alpy, asi je pro vás výjezd do zahraničí opravdu zbytečný.
Rada nad zlato
Tak už víte, co se vyplatí? Teď možná někoho zklameme, ale názor na to, zda je lepší lyžovat v Čechách, nebo vyjíždět do zahraničí, si musí udělat každý sám. Každý má totiž jiná měřítka, jiné požadavky a určitě i jiné možnosti. Chcete-li za každou cenu nějakou tu «moudrost», pak vězte, že v Alpách je lyžování o dost lepší a o hodně dražší než v tuzemsku. A obě varianty mají bezpochyby své kouzlo.
