Míra Matějec se narodil 1.8.1985 v Jilemnici. V dětství se věnoval běžeckému lyžování, ale po několika letech s ním skončil. K lezení se dostal ve svých čtrnácti letech, kdy si s kamarádem „Nervem“ tak dlouho kreslili horolezecké obrázky, až se Nervův táta – horolezec slitoval a vzal je na skály. Do cepínů se zamiloval až v roce 2003, kdy poprvé viděl na DVD drytoolisty v akci. A když s přáteli v roce 2007 objevil Krkavku, kde Luboš Mázl navrtal drytoolové cesty, propadl ledovému lezení úplně. Na TUL vystudoval bakalářský obor Sportovní management a poté navazující magisterský obor Podniková ekonomika. Nyní pracuje jako vývojář lezeckého vybavení (Singing Rock) – nevím, jestli projde přímo takhle název firmy :-) a úspěšně tak propojuje svou lezeckou vášeň a povolání.
Míro, předně velký dík za pomoc při tvorbě textu do tištěného SKI a teď hned k tomu nejdůležitějšímu, co se ve vašem sportu děje. Ledolezení bylo vybráno coby ukázkový sport pro nadcházející olympijské hry v Soči (2014). Co na to vy lezci říkáte?
Mám radost! Těší mě, že právě to naše lezení by bylo ze všech lezeckých sportů tím olympijským průkopníkem. Věřím, že je pro lidi hodně atraktivní. Vzduchem létají ostré cepíny a mačky, lezec často visí ve velké výšce za ruce a občas se zamotá do lana a přesně to chtějí lidi vidět. Rychlolezce člověk pomalu nestíhá sledovat a ani u lezení na obtížnost díky časovému limitu nehrozí, že na stěně někdo zůstane pět minut na jednom místě. Prostě to není nuda.
Atraktivita tomu rozhodně nechybí a napětí je v závodech přímo hmatatelné. Stačí si představit, že si padající lezec přetne cepínem nebo mačkou jistící lano...
Jo, to se může stát. Na svěťáku třeba spadla holka, sekla si lano a zůstala viset jen na pár pramenech jádra. Radši ji ani nespouštěli, aby s ní necukali a rovnou jí házeli lano shora.
Zdá se, že tenhle sport nemá s nebezpečím pranic společného. Co dalšího vám hrozí?
Někdy se taky stává, že lezec už nemůže udržet cepín, který má v nějakém chytu nad sebou, spadne a cepín tam nechá. Ten se rozhoupe a spadne dolů za svým majitelem.
Nádhera! Ještě, že máte helmu..
Helmu jo, ale když to člověka sekne třeba za krk (smích). Ale právě díky tomu nebezpečí a očekávání, že se něco nestandardního semele, přitahuje diváky ledové lezení jako magnet. A jim osobně nic moc nehrozí, protože bývají v bezpečné vzdálenosti.
Jak často překonáváš strach ty?
Poměrně často. Co se týče sportovních mixů a drytoolu, tam bývá všechno dobře odjištěné a není důvod se bát. Ale venku na ledech, kde si člověk sám vrtá jistící šrouby, už jde o zdraví a dá se tam vybát dost. Je nutné odhadnout kvalitu ledu a dávat pozor na to, kde to přesně taje.
Takže tě vedle uměle postavených drytoolových stěn můžeme vidět i na přírodních ledopádech?
Venku v přírodě mě potkáte rozhodně častěji, ale spíš se pohybuji na těch skalách pro mixové a drytoolové lezení. Když už ale někde nějaké ty ledy narostou, s chutí se na ně vrhnu. Ale kde konkrétně se vrhám nejraději, říct nemůžu (smích).
Protože jsou v chráněných oblastech?
Bez komentáře.
Taky si myslíš, že se lezení čistých ledů nemá kam posunout a že těžší trasy už příroda prostě vyrobit neumí?
Nemyslím, s ledem je to trochu složitější. Tvoří se rampouchy a jak po nich stéká další voda, vytvářejí se různé prahy. Takže i když se zdá, že voda poteče jen kolmo dolů, můžete narazit na slušný převis. Různé tvary může nafoukat i vítr. Obtížnost navíc není určena jen sklonem, charakterem a kvalitou ledu, ale i možnostmi jištění. Do tenkého ledu někdy šroub ani zavrtat nejde a pokud ano, s největší pravděpodobností se při pádu stejně vytrhne. Velkou roli pak tedy hraje i psychická náročnost, protože lezení takto neodjistitelných ledů souvisí s obrovským rizikem a je nutné mít velké zkušenosti, dobře znát led a nepřeceňovat své schopnosti.
Říkal jsi, že možnost zalézt si na ledech je pro tebe spíš oblíbeným zpestřením a tréninkem na závody v mixech, je to tak?
Ledy jsou pro mě hlavně tím zpestřením, které mi přináší radost, adrenalin a úžasný pocit, pramenící z přelezení nějaké těžké a nebezpečné trasy. Ledové lezení však beru jako vrcholový sport a k němu patří i závodění. A závodí se nejvíc právě v mixech.
Dáváš tedy přednost lezení na obtížnost před rychlostí?
Jednoznačně. Rychlost si občas zkusím jenom ze srandy. V lezení na obtížnost se mi líbí, že je v závodech přísný časový limit, takže lezec musí docela mastit a nemá čas na nějaké dlouhé vyklepávání.
Jak vypadá tréninková příprava?
Pokud se chce člověk dostat na nějakou vyšší úroveň, musí už tomu přizpůsobit i trénink a rozhodně nestačí vzít jednou za čas cepíny a jít si zablbnout. Je potřeba s nimi mít nalezeno co nejvíc a zvyknout si na ně. A co se týče fyzičky, každému vyhovuje něco jiného. Já zatím to svoje tréninkové tajemství pořád hledám a zkouším, co se dá. Ale strašně rád bych jednou s jistotou věděl, co je dobře a co špatně! (smích). Trénovat začínám koncem léta, kdy si vzpomenu, že se blíží zima a je to klasika. Nejdřív nějaká základní vytrvalost v podobě běhání, pomalu se zařazují delší časové úseky s cepíny a postupně se přechází k síle. Tam si drží prvenství třeba shyby na cepínech.
Shyby na cepínech?
To si na hrazdu pověsím smyčky, do nich zaháknu cepíny a na nich shybuju. K tomu se ještě přidává třeba závaží. Ale ani tahle zdánlivě neškodná činnost se někdy neobejde bez následků. Jednou se mi smyčka rozvázala, já sebou fláknul a cepín udělal pořádnou díru do prkenné podlahy.
Jsou v Čechách nastálo nějaké drytoolové trasy, kam můžete jít kdykoliv trénovat?
Pokud je čas a seženu parťáka, vyrážíme třeba na Krkavku. V opačném případě využívám soukromé boulderovky, kde si namontujeme dřevěné špalky a lezeme pořád dokola. Drytoolove cesty nastálo jsou třeba v Holešovicích a jinak jsou přes zimu stavěny na venkovních umělých stěnách v Praze a Brně, kde pak zůstávají až do jara.
Jsi závodní typ a nebo si víc užíváš spíš lezení sám pro sebe, takříkajíc na pohodu?
Je to tak půl na půl, i když přelezení nebezpečné a náročné cesty v přírodním terénu má pro mě často větší váhu, než slušný výsledek v závodě. Ty jsou zase motivací k tomu, abych něco dělal, protože bez přípravy závodit nejde. Na závodech má taky člověk možnost vidět, jak lezou ostatní a něčemu se přiučit. Prioritou je pro mě ale posouvání vlastních hranic, a proto dávám přednost přírodě.
O tom svědčí i fakt, že jsi minulý rok v rakouské drytoolingové oblasti Diebshofen pokořil cestu Fear and Loathing. Vážně je to „strach a hnus“, jak napovídá její název?
I přes to, že má tahle cesta poměrně vysokou obtížnost (M12), se mi kupodivu líbila a rozhodně mi nepřišla nijak děsivá. Svým stylem mi vyloženě sedla, protože je plná dlouhých tahů s možnostmi odpočinku, takže pro mě jedině příjemný zážitek. Ale samozřejmě, že jsem byl nervózní, když jsem ji lezl a bál se, abych něco nezkazil. To jen aby si někdo nemyslel, že jsem si v tom pískal.
Tenhle úspěch určitě nemálo přispěl k tvojí vydařené loňské sezóně.
Rozhodně byl jejím příjemným zakončením. Těší mě, že jsem zatím každý rok udělal nějaký krok kupředu. Začalo to objevením Krkavky, kde jsem lezl hlavně s Majzlíkama (manželi Mázlovými), kteří jsou průkopníky drytoolingu u nás a hodně jsem se od nich naučil. Pak přišly první výlety do zahraničních oblastí a tam jsem si vždycky posunul laťku zase o kousek výš. Loňskou sezónu jsem jezdil více s Luckou a jejím tátou (Hrozovými). Pořád je kam se posouvat a to mě baví!
A jak vidíš svou sezónu letos?
Snad bude ještě lepší. Na podzim jsem to svoje dosavadní rakouské maximum z loňska přelezl skoro jako prd :-) Zkusil jsem si i nejtěžší evropskou cestu s obtížností M 13+, kterou má u nás vylezenou zatím jen Lucka (Hrozová). Ale to už teda žádná brnkačka nebyla! (smích).
Snad se ti zadaří i v některém ze šesti letošních svěťáků. Proč se vlastně tyhle závody nekonají v Čechách? Podmínky by na to byly..
On už jeden pokus proběhl. V roce 2007 na Tanvaldském Špičáku, jenže od té doby se neděje nic. Je škoda, že do toho nikdo nechce jít, ale na druhou stranu to vzhledem k finanční náročnosti chápu. Úroveň těchto závodů navíc rok od roku stoupá, takže parametry jsou čím dál tím přísnější. Přílišná podpora by pravděpodobně nepřišla ani ze strany svazu, který konkrétně ledové lezení příliš nepodporuje. A soukromě to prostě nikdo dělat nebude.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že tobě by to až tak moc vadit nemuselo, protože jsi nervák a jak známo, před domácím publikem bývá nervozita ještě dvakrát větší.
Jo to je fakt! Právě „díky“ nervům často zkazím nadějně rozjetý závod. Ale hlava není naštěstí všechno. Důležitá je i obratnost a hodně dělá cit. I přesto, že se cepín drží za velké madlo, musí lezec odhadnout, kam cepín založit, aby ho udržel. Na některém chytu musíš trefit třeba dvoumilimetrové místo, na kterém cepín bere.
Máš na cepíny vlastního servisáka?
Kdepak, brousím si je sám a je to děsná alchymie! Na venkovní drytooling se třeba brousí jinak, než na závody a na lezení ledopádů je potřeba mít hrot zbroušený zase úplně jinak. Každý si sám musí vychytat, co mu vyhovuje a já to zatím úplně vychytané nemám. A protože jsou nové hroty strašně drahé, učím se to pořád na těch samých a už skoro není kde (smích). Jednou jsem cepín taky přebrousil, v závodě se mi ulomila špička a možná i kvůli tomu jsem spadnul.
A když se naučíš pořádně brousit, budeš nejlepší na světě?
(Smích). Zas až tak velkou roli to broušení nehraje. Myslím, že i kdyby měl Bendler (momentální ledolezecký král z Rakouska) hnusné, tupé a staré cepíny, stejně bude nejlepší. Jsou v tom léta dřiny a zkušeností, tisíce nalezených metrů s cepíny, síla, technika a štěstí. A člověk se s tím nesmí tolik mazat. Kolikrát jsem si jistý, že borec už spadne a nakonec všechno překoná.
