Začneme v divadle. Pražské A studio Rubín je dozajista zvláštním prvkem tuzemské divadelní scény. O hrách, vznikajících pod vedením uměleckého šéfa Kolečka, se dá napsat leccos – jen ne to, že tečou v hlavním činoherním proudu. Pro nás je ale mnohem důležitější, že studio se stává jakýmsi specialistou na kusy ze sportovního prostředí. Po tenisu (Federer – Nadal), hokeji (Zakázané uvolnění) a vlastně i fotbalu (Fotbal – Má láska) se dostalo na lyže. Konkrétně běžky.
Hra Padesátka měla svoji premiéru už před loňskou sezonou, v březnu 2014. Ale až na jaře letošního roku, snad v souvislosti s natáčením filmu, se ji hercům podařilo sehrát v autentickém prostředí horské boudy na Bedřichově. Tedy v místě, kam celým svým dějem dokonale zapadá. To jsme si nemohli nechat ujít.
Totiž, když na Padesátku půjdete na Malostranské náměstí, stejně se její děj nebude odehrávat na jevišti, nýbrž v okolí tamního baru. Přicházející herci budou z bund oklepávat sníh, oknem sledovat psí počasí v Jizerkách a se strachem vyhlížet přítomnost strážce hor Muhu (ten, co byl stvořen Krakonošem s Rampušákem). Na Dolině bylo tohle vše skutečné.
Do posledního místa zaplněné improvizované hlediště se mohlo těšit na hodinu peprných dialogů, slovních hříček a konverzačního ping-pongu mezi synem Jurou (Jakub Prachař), otcem Pavkou (Ondřej Pavelka) a zdánlivě pouze hostem Janem Hilským (Marek Taclík). Málokdo z přítomných dokázal vůbec rozlišit, zda servírky za barovým pultem nebo pohozené rádio naladěné na vlny rádia Smědava jsou součástí děje, či v chatě takto účinkují každý den. Snad až ve chvíli, kdy mladý Jura vpadl do boudy a začal na plátně pouštět prezentaci svých trofejí: nahé fotografie padesátiletých manželek rolbařů a vlekařů – vyjasnilo se, že hra už začala. A že v hlavní roli bude padesátek tak nějak víc.
Hlavně nepřepálit tempo
Hra hned od začátku nabrala perfektní spád. Těžko říct, do jaké míry díky opravdu důvěryhodnému prostředí, do jaké nadšeným publikem a jak moc samotným scénářem a hereckými výkony. Každopádně to fungovalo. Starý horal Pavka působil v roli lyžařského nadšence až blázna věrohodně. Vůbec jste se nezdráhali mu skutečně uvěřit, že slavnou „Bulánovu rozdvojku“ – zařízení umožňující běžkařům bezpečně čůrat i pod jégrovkami – skutečně vymyslel a používá. Dialogy se synem Jurou, jehož zájem je úplně jiný než navázat na slavnou tradici rodu Bulánů a doběhnout ve skvělém čase nejslavnější český závod, měly potřebný vtip. Celkem rychle bylo jasné, že v celé hře se debata nepovede ani tak kolem broušení lyžařských hran, jako spíš kolem broušení úplně něčeho jiného.
Bez jakéhokoliv zaváhání kus pokračoval i poté, co do hospody vpadl třetí z lyžařů Honza a rozhádaného otce se synem požádal o brusinkový džus. Ten horal Pavka nenalévá ve své boudě právě nejochotněji. A když, utváří si o sexuální orientaci hosta jasný názor. Jenže stačí Janova zmínka o jeho čase z Jizerské 50 a rázem se nálada i vzájemné sympatie na baru rapidně mění. Bohužel zhruba v tom okamžiku se proměňuje i do té doby perfektně fungující představení.
Jeho druhá polovina jakoby dějem utíkala až moc daleko od padesátky lyžařské i padesátek Jurových. Sice se i nadále objevuje pár vtipných gagů a hezky zahraných pasáží, jenže ty jako by nedržely pospolu. Hlavní osa děje míří do podivně bizarní spleti náhod a těžko uvěřitelných vzájemných vztahů, v nichž se má divák tendenci spíše ztratit, než je považovat za veselé. Je to škoda, potenciál hry umocněný reálnými kulisami Jizerských hor byl veliký. Stejně jako počet vtipných nápadů a originálních skečí. Možná by stačilo, kdyby se Muhu za okny Doliny objevil o pár minut dřív.
Námět na film nestačí, bohužel
Filmové zpracování Padesátky bohužel kopíruje spíš druhou polovinu divadelní předlohy. Děj na plátně sice v dějové linii začíná ještě před příchodem herců na horskou boudu, ovšem co se obsahu, nápadů a vtipnosti týká, vypadá to, jako by kamera přišla až se závěrem druhého dějství. Problémem není ani tak to, že Kotek s Kolečkem sází na přisprostlé dialogy, bizarní dějovou linii a těžko uvěřitelnou spletitost rodinných vztahů. Film nedokáže naplnit potenciál dobrých kulis Jizerských hor a kvalitních hereckých výkonů především pro prázdnost hlavní myšlenky příběhu.
To, že Jura (Jakub Prachař) tráví veškerý svůj čas představami na sex s padesátiletými manželkami rolbařů v krmelci, prostě na celovečerní zábavu nestačí. Ani v případě, že to tvůrci co chvíli vylepší podařeným dialogem či vtipnou hláškou. Interpretace tříkrálového nápisu K M B jako „Kurva, musíš běžet!“ se možná mezi lyžaři uchytí. Že replika pochází s filmové Padesátky, si ale většina z nich pamatovat nebude.
Verdikt, zda film, nebo divadlo, tedy vyznívá jasně pro návštěvu A studia Rubín. Přesto že ani tam nesmíte jít s přehnaně vysokým očekáváním.
