Pokud patříte k pravidelným, a hlavně dlouhodobým čtenářům SKI magazínu, jistě si vzpomenete, že mezi lety 2012 a 2014 patřila mezi naše pravidelné spolupracovníky i bývalá akrobatická lyžařka Šárka Sudová.
Poté, co pověsila svou závodní kariéru na hřebík, rozhodla se porozhlédnout po živobytí ve světě médií. Několik sezon pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu, poté přesídlila do úseku komunikace Svazu lyžařů a mimo našich stránek jste se s jejími vtipnými zápisky mohli potkávat na blogu serveru iDNES.
Proč to všechno připomínáme? Důvod je prostý, Šárce právě v těchto dnech vychází dlouho slibovaná a konečně realizovaná knižní prvotina. A ač ji s lyžováním spojují jen jména autorů, rozhodně stojí za přečtení. Minimálně proto, že se v ní dozvíte mnohé ze zákulisí takového obyčejného lyžařsko-partnerského vztahu.
- Objednat knihu si můžete zde: https://www.kosmas.cz/knihy/208837/lyznici-v-karibiku/
Ukázka z knihy Lyžníci v Karibiku Šárky Sudové a Aleše Razýma
V šestnácti jsem poprvé otočila salto s lyžemi na nohou, ve dvaceti dobrovolně opustila letadlo svištící výškou pěti kilometrů. A o dva roky později začala chodit s klukem, o kterém jsem si od samého začátku myslela všechno, jen ne to hezké.
Na první rande přišel v roztrhaných keckách a s několikadenním strništěm, vzal mě do nejsmradlavější putyky v Praze a poručil si pivo. To na mě udělalo hluboký dojem, bohužel nebyl dobrý. Kluci toužící po mé společnosti obvykle přichází nažehleni a hladce oholeni, nabízí mi rámě a po pár zdvořilostních frázích si mě pyšně odvádí do jedné z tisíců útulných kaváren, protože holky přece vždycky rády chodí do kavárny.
aneb Jak jsme se nezabili při bloudění džunglí
Aleš Razým a Šárka Sudová
Kniha je zcela netradičním pohledem dvou mladých cestovatelů – dobrodruhů - do nám málo známých oblastí jednoho z nejkrásnějších koutů světa. Výjimečný charakter této publikace podtrhuje i forma zpracování v podobě denních zápisků obou z partnerů.
V krátkých kapitolách jsou popsány všechny strasti, útrapy, pocity zklamání, zoufalství, radosti, chvíle štěstí i agonie z mnohdy prožitých dní v naprosté džungli bez civilizace, ze zcela netradičních zážitků při několikadenní plavbě na malém člunu s neznámým člověkem a jeho psím přítelem. Nejedná se o pouhé strohé popisy míst, které si člověk může vyhledat v mnohých jiných publikacích či na internetu.
Autorům se podařilo výjimečně zdařile zaznamenat své pocity a zážitky. Jejich příběhy jsou mnohdy groteskní až morbidně komické, těžko uvěřitelné, avšak zcela pravdivé. Této skutečnosti odpovídá i jazyková stylistika, kterou je psán veškerý text. Pro mnohé čtenáře tak bude jistě překvapivé, s jakou lehkostí projdou knihou od jejího začátku až po samý konec, aniž by se přestali smát nebo alespoň usmívat nad lidsky pojatým textem.
Knihu doplňují fotografie přírody, lidí i památek, které při svém putování oba autoři pořídili. Publikace je doplněna řadou fotografií obou autorů podtrhující celkovou atmosféru.
Následuje hravá konverzace všemi smysly zaměřená především na mou osobu a po dvou hodinách se loučíme opojeni zázrakem až hmatatelného souznění a s tím lechtavým pocitem okolo žaludku naznačujícím, že tímhle to zdaleka nekončí. No jo, jenže v reálu to právě tímhle většinou končí. Tentokrát jsem jako opařená seděla naproti umaštěnému sedlákovi chlemtajícímu pivo s absolutním nezájmem o cokoliv dalšího a rozhodně mě nenapadlo, že v tomto případě to tímto bizarním zážitkem teprve začíná. Po dvaceti minutách oboustranného mlčení mě dotyčný šokoval prohlášením, že mě ještě přes celou Prahu doprovodí až na Černý Most. V metru jsem sama sebe šokovala rozhodnutím, že ho políbím. Večer jsme se šokovali navzájem první vzácnou shodou, že se musíme vidět znovu. A tak se stalo.
Dneska jsme spolu sedm let a nemohla bych si přát lepšího parťáka. Za tu dlouhou dobu jsme spolu zažili nejedno pikantní dobrodrůžo, od totálního lyžařského fiaska nás obou na olympiádě ve Vancouveru přes etapu mé životní neschopenky způsobené vinou tří zlomených obratlů až po zábavné a někdy až s nebezpečím hraničící jarní cesty po světě.
Ta první a ve všech ohledech nejriskantnější se odehrála na Azorských ostrovech, kam jsme vyrazili jen s expedičním stanem, několika kilogramy čínských polívek a dětsky naivní touhou dokázat tomu druhému, jak jsme děsně spontánní, odvážní, tolerantní, fyzicky zdatní a za každých okolností sexy, i když jsme týden neviděli sprchu a kartáček (poslední jmenované patří jen ke mně, drahého ona sedlácká bezstarostnost ze začátku vztahu neopustila ani během jeho utužování). A proč to byla cesta ze všech nejriskantnější? Když pominu fakt, že květen 2012 patřil na celých Azorech co do počtu srážek a výše teplot k obdobím absolutně se vymykajícím průměru, byla to vůbec první ostrá prověrka naší schopnosti vydržet spolu i tehdy, když bychom se nejraději zabili.
A tak jsme vedle plísně, jež zachvátila naše věci už třetí den pobytu, zimou drkotajících zubů a modrých rtů, nasazování životů v bouřkách při přechodech hor a smutné skutečnosti, že jsme díky čtrnáct dní trvající mlze neviděli z Azor nic moc zajímavého, řešili i první spory našeho zatím stále chatrného svazku. Pánové, jak byste se v miniaturním stanu vypořádali s partnerkou, která se kňouráním a neustálým dloubáním do vašich žeber dožaduje jakékoliv akce, zatímco venku už asi milion hodin prší a skoro mrzne?
A dámy, jak vy byste se zachovaly, kdyby vás milý v přicházející bouři nutil rozbít stan pod houpačkou na dětském hřišti přímo uprostřed města? Zvládli byste se společně smířit s myšlenkou, že jste se po mnohahodinovém pochodu ve slejváku ztratili v horách, nemáte už žádné jídlo, pití ani suché oblečení, nad hlavami se vám smráká a i tak se radovat z prosté skutečnosti, že zatím si ani jeden z vás nezlomil nohu? Dokázali byste se hurónsky smát i v takové situaci, jakou je nahánění prchajícího letadla kutálením se prudkým srázem v ostrém roští přímo k letištní ranveji? Ač tomu dodnes nevěřím, my to všechno přežili, společně prožili a navrch dospěli k rozhodnutí setrvat v tomto neotřelém partnerském spojení i v dalších letech.
Po Azorech přišly na řadu méně adrenalinové Kanáry, přesto jsme si dovolenou zpestřili alespoň nočním výběhem na majestátní Pico del Teide v sandálech a s titěrnou baterkou ukořistěnou v tamním Lidlu. Jenže vzrůšo, myslím to pořádné, smrdící trochou rizika, je potřeba dávkovat pravidelně. Nestačí ho společně zažít jen jednou a pak si to vesele odškrtnout v tabulce splněných povinností. To by se ze vztahu, jak kážou uznávaní sexuologové a jiní mágové, vytratila vášeň. I rozjeli jsme se tedy znovu rozdmýchat tuto emoci do horkého a temperamentního Karibiku. Jak jsme dopadli? Inu, posuďte sami...
